Oslava, která rozbila rodinu: Můj příběh o snech, obětech a nepochopení

„To snad nemyslíš vážně, mami! Ty jsi opravdu utratila všechny úspory za tuhle oslavu?“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Marta seděla u stolu, ruce zkřížené na prsou, pohled upřený do stolu. V tu chvíli jsem si připadala menší než kdy dřív.

„Tomáši, to byly moje peníze. Celý život jsem šetřila, abych si jednou mohla něco dopřát…“ začala jsem tiše, ale on mě nenechal domluvit.

„A co my? Víš, jak moc potřebujeme nové auto? Myslel jsem, že nám pomůžeš! Vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je na prvním místě.“

Ta slova mě bodla do srdce. Ano, vždycky jsem to říkala. Ale vždycky jsem taky všechno obětovala pro něj. Když jeho otec odešel, bylo Tomášovi pět. Zůstali jsme sami v malém bytě na sídlišti v Brně. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních – ráno v pekárně, odpoledne uklízečka v nemocnici. Každou korunu jsem obracela dvakrát. Nové boty? Jen když ty staré už opravdu nešly nosit. Dovolená? Jen u babičky na chalupě.

Nikdy jsem si nestěžovala. Tomáš byl moje všechno. Když chtěl na gympl, našla jsem si ještě brigádu na poště, abych mu mohla koupit učebnice a zaplatit školní výlety. Když chtěl na vysokou do Prahy, prodala jsem zlatý řetízek po mamince, aby měl na kolej.

A teď… teď mi vyčítá jednu jedinou věc, kterou jsem udělala pro sebe.

Oslava mých šedesátin byla můj sen. Roky jsem si představovala, jak jednou pozvu všechny přátele i rodinu, jak budeme tančit a smát se až do rána. Chtěla jsem zažít pocit, že i já mám právo na radost. Že nejsem jen ta unavená máma v zástěře.

Když jsem začala plánovat oslavu v restauraci U Tří lvů, měla jsem radost jako malá holka. Objednala jsem kapelu, nechala udělat dort s marcipánovými růžemi a pozvala i sousedy z domu. Bylo to nádherné – poprvé za dlouhé roky jsem se smála od srdce. Tomáš s Martou přišli pozdě a moc se nezapojovali. Už tehdy jsem cítila napětí.

Po oslavě přišel tenhle rozhovor v kuchyni. Marta se konečně ozvala: „Mohla jste nám aspoň říct, že utratíte všechno. Teď už nám asi na auto nepůjčíte.“

„Marto, já vám nikdy nic neodmítla… Ale tohle byl můj den,“ zašeptala jsem.

Tomáš vstal tak prudce, až židle zaskřípěla o dlaždice. „Víš co? Asi jsme si mysleli, že jsi jiná.“

Zůstala jsem sama v tiché kuchyni. Slzy mi stékaly po tvářích a já se ptala sama sebe: Opravdu je špatné myslet někdy na sebe? Po tolika letech dřiny a odříkání?

Dny plynuly a mezi námi se rozhostilo ticho. Tomáš mi nevolal, Marta mi přestala psát zprávy o vnoučkovi Matýskovi. Sousedka paní Novotná mi říkala: „Nebojte se, oni přijdou na jiné myšlenky.“ Ale já cítila prázdnotu.

Začala jsem pochybovat o sobě. Možná jsem opravdu měla ty peníze dát jim. Možná bych měla být pořád tou obětavou mámou, která myslí jen na ostatní.

Jednoho večera mi zavolala moje sestra Jana: „Aleno, vždyť jsi celý život žila pro druhé! Kdybys jim dala peníze na auto, našli by si další důvod ke stížnostem. Musíš myslet i na sebe.“

Ale co když má Tomáš pravdu? Co když jsem opravdu sobecká?

Začala jsem chodit na procházky do parku u Lužánek a přemýšlela o svém životě. Viděla jsem mladé maminky s dětmi, staré páry na lavičkách… Každý měl svůj příběh. Já svůj prožila ve stínu povinností a starostí.

Jednou mě v parku zastavila sousedka: „Paní Aleno, ta vaše oslava byla nádherná! Už dlouho jsme se tak nebavili.“ Usmála jsem se poprvé po dlouhé době.

Možná nejsem špatná matka. Možná jen potřebuju najít rovnováhu mezi tím dávat a brát.

Po měsíci mi Tomáš zavolal: „Mami… promiň. Byli jsme s Martou nespravedliví. Jen jsme byli zoufalí z toho auta… Ale vím, že sis to zasloužila.“

Rozplakala jsem se štěstím i úlevou.

Dnes už vím, že není špatné myslet někdy na sebe. Ale pořád mě trápí otázka: Je možné být dobrou matkou a zároveň nezapomenout sama na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?