„Pokud nedokážeš udržet pořádek, sbal si věci“ – Jak posedlost mého muže zničila naši rodinu

„Zase jsi nechala hrnek na stole! Kolikrát ti mám říkat, že všechno má své místo?“ Petrov hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u dřezu, ruce se mi třásly, a v hlavě mi hučelo. Bylo to už po tisící – možná po deseti tisících – co jsem slyšela tuhle výtku. Když jsem se před osmi lety vdávala, nikdy by mě nenapadlo, že se z Petra stane někdo takový. Tehdy byl pozorný, laskavý, smál se mým vtipům a dokázal mě obejmout tak, že jsem měla pocit, že svět je v pořádku. Jenže teď… teď byl svět v pořádku jen tehdy, když bylo všechno podle jeho představ.

„Promiň, Petře,“ zamumlala jsem a rychle hrnek schovala do myčky. Věděla jsem, že to není dost. Nikdy to nebylo dost. Naše dcera Klárka seděla v obýváku a tiše si kreslila. Bylo jí šest a už uměla číst v atmosféře místnosti lépe než v knížkách. Když slyšela otcův zvýšený hlas, vždycky ztichla a stáhla se do sebe.

Petrova posedlost pořádkem začala nenápadně. Nejprve šlo jen o drobnosti – ponožky do koše na prádlo, boty do botníku. Pak přišly seznamy úkolů na lednici, rozpisy úklidu a pravidla pro každý kout bytu. „Když budeme mít doma pořádek, bude nám spolu líp,“ říkával. Jenže čím víc tlačil na pořádek, tím méně bylo doma klidu.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Ležela jsem vedle něj a poslouchala jeho pravidelné dýchání. V hlavě mi běžely všechny ty dny, kdy jsem se snažila být lepší manželkou – vařit podle jeho představ, uklízet podle jeho rozpisů, smát se jeho vtipům i když mi do smíchu nebylo. Ale nikdy to nestačilo. Vždycky našel něco, co nebylo dokonalé.

Ráno jsem se probudila dřív než on a šla připravit snídani. Klárka přišla bosky do kuchyně a šeptla: „Mami, proč je táta pořád naštvaný?“ Zastavilo se mi srdce. Co jí mám říct? Že její otec je vězeň vlastních představ o dokonalosti? Že já sama už nevím, kdo vlastně jsem?

Jednoho dne přišla moje sestra Jana na návštěvu. Seděly jsme u kávy a já jí vyprávěla o tom, jak je to doma těžké. „Proč si to necháváš líbit?“ zeptala se přímočaře. „Máš přece právo na vlastní život.“ Jenže já už dávno zapomněla, jaký byl můj život před Petrem.

Večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Klárka měla rozházené pastelky po stole a já nestihla utřít prach v obýváku. „To si děláte srandu?“ vybuchl hned ve dveřích. „To tady celý den nic neděláte? Pokud nedokážeš udržet pořádek, sbal si věci!“ Jeho slova visela ve vzduchu jako hrozba. Klárka začala plakat.

„Petře, prosím tě…“ snažila jsem se ho uklidnit, ale on byl k nezastavení. „Já tady makám od rána do večera a vy si tu žijete jako prasata! Už toho mám dost!“ Ten večer jsem poprvé pocítila opravdový strach. Ne o sebe – ale o Klárku.

Začala jsem si psát deník. Potřebovala jsem někde ventilovat bolest a bezmoc. Každý den jsem zapisovala drobné detaily: kolikrát se Petr rozčílil kvůli nepořádku, kolikrát Klárka plakala, kolikrát jsem měla chuť utéct.

Jednou jsme šli s Klárkou na hřiště. Seděla na houpačce a najednou řekla: „Mami, myslíš, že kdybych byla pořád hodná a uklízela si hračky, táta by mě měl radši?“ Zlomilo mě to. Uvědomila jsem si, že Petrova posedlost ničí nejen mě, ale i naši dceru.

Začala jsem hledat pomoc. Nejprve jsem zavolala své matce. „Musíš myslet hlavně na Klárku,“ řekla mi tiše do telefonu. Pak jsem našla psycholožku – paní doktorku Novotnou. První návštěva byla těžká. Plakala jsem skoro celou hodinu.

Když jsem Petrovi řekla, že chodím k psycholožce, vysmál se mi: „To je pro slabochy! Kdybys byla pořádná ženská, žádnou psycholožku bys nepotřebovala.“ Ten večer jsem pochopila, že už dál nemůžu.

Začala jsem plánovat odchod. Schovávala jsem peníze z nákupů, hledala podnájem a domlouvala se s Janou, že nám pomůže s přestěhováním. Každý den byl boj – s Petrem i sama se sebou.

Jednoho rána jsem sbalila pár věcí do tašky a vzala Klárku za ruku. „Kam jdeme?“ ptala se tiše. „Začít znovu,“ odpověděla jsem jí a snažila se usmát.

Petr zuřil, když zjistil, že jsme pryč. Volal mi desítkykrát denně, psal výhružné zprávy i prosebné dopisy. Ale já už věděla, že cesta zpět neexistuje.

Dnes žijeme s Klárkou v malém bytě na okraji Prahy. Není tu vždycky uklizeno – někdy jsou pastelky rozházené po zemi a hrnek zůstane na stole až do večera. Ale je tu klid. A smích.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč jsme ochotní obětovat sami sebe kvůli cizím očekáváním? A kdy konečně pochopíme, že dokonalost není všechno?