Pomohla jsem ženě v nouzi – a zjistila, že kdysi zničila život mé matce. Co bych udělala znovu?

„Paní, jste v pořádku?“ vykřikla jsem, když jsem viděla, jak se starší žena sesula na mokrý chodník přímo přede mnou. Lidé kolem jen zrychlili krok, schovávali se pod deštníky a dělali, že ji nevidí. Mně ale srdce bušilo až v krku. Přiběhla jsem k ní, klekla si do louže a podala jí ruku. „Můžete vstát? Bolí vás něco?“

Zvedla ke mně oči, ve kterých se mísil stud s bolestí. „Děkuju… jen jsem uklouzla. Asi mám naražené koleno.“ Pomohla jsem jí na nohy, opatrně ji podepřela a dovedla na nejbližší lavičku pod přístřeškem. „Zavolám vám sanitku?“ zeptala jsem se. Zavrtěla hlavou. „To bude dobré, jen si chvilku odpočinu.“

Seděla jsem vedle ní, mokré vlasy mi lepily na čelo. „Chcete zavolat někoho blízkého?“ nabídla jsem. Zaváhala. „Ne… nikoho nemám.“ V té chvíli mi jí bylo líto víc než kdy dřív. Vytáhla jsem z kabelky kapesník a podala jí ho na otření krve z kolene.

„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se, abych rozptýlila trapné ticho. „Marie… Marie Novotná.“ To jméno mi nic neříkalo. Ještě ne.

Když už mohla jít, doprovodila jsem ji až k tramvaji. Poděkovala mi a zmizela v davu. Celý den jsem na ni musela myslet – na její osamělost, na to, jak ji všichni přehlíželi.

Doma jsem o tom vyprávěla mamince u večeře. „Mami, dneska jsem pomohla jedné starší paní, upadla na ulici…“ Maminka zbledla, když jsem zmínila jméno Marie Novotná. „Cože? Marie Novotná? Jsi si jistá?“

„Ano… proč?“

Maminka se rozklepala a odložila vidličku. „To je žena, která mi před lety zničila život.“

Ztuhla jsem. „Jak to myslíš?“

Maminka se rozplakala. „Byla to moje šéfová v nemocnici. Když mi bylo třicet, čekala jsem tebe a ona mě donutila podepsat výpověď kvůli těhotenství. Tvrdila, že těhotná sestra je nespolehlivá a ohrožuje pacienty. Nikdo se mě nezastal. Byla jsem zoufalá, bez práce, bez peněz… Otec tě tehdy opustil a já zůstala sama.“

Mlčela jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky na dětství – na to, jak jsme s maminkou žily v malém bytě na sídlišti, jak počítala každou korunu a přesto mi nikdy nic nechybělo.

„A co se s ní stalo?“ zeptala jsem se tiše.

„Nevím,“ odpověděla maminka. „Od té doby jsem ji neviděla.“

Celou noc jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely obrazy: Marie sedící sama na lavičce v dešti, maminka zlomená nespravedlností… A já mezi nimi.

Další den jsem Marii potkala znovu – tentokrát v lékárně, kde si kupovala obvaz na koleno. Pozdravila mě nesměle. „Děkuju vám ještě jednou za včerejšek.“

Chtěla jsem jí říct pravdu – že vím, kdo je, že znám její minulost. Ale místo toho jsem jen přikývla.

„Víte…“ začala nejistě Marie, „celý život mě tíží jedna věc. Udělala jsem něco hrozného jedné mladé ženě v práci… Byla těhotná a já ji vyhodila. Myslela jsem si tehdy, že dělám správnou věc pro oddělení… Ale teď vím, že to byla chyba mého života.“

Zatajila jsem dech.

„Nikdy jsem jí to nemohla říct do očí,“ pokračovala Marie tiše. „A teď už je pozdě.“

Stáli jsme tam obě dvě – dvě ženy z různých generací, spojené jedním dávným rozhodnutím.

„Možná není pozdě,“ řekla jsem nakonec a sama nevěděla proč.

Marie se rozplakala.

Když jsem přišla domů, maminka seděla u stolu s fotkami z mého dětství. „Mami,“ řekla jsem opatrně, „potkala jsem ji znovu. Říkala, že toho lituje.“

Maminka dlouho mlčela. Pak řekla: „Někdy je těžší odpustit než nenávidět.“

Od té doby potkávám Marii častěji – někdy si spolu povídáme o životě, někdy jen mlčíme. Nevím, jestli jí někdy dokážu odpustit úplně – nebo jestli to dokáže moje maminka.

Ale jedno vím jistě: kdybych ji znovu viděla padat na ulici, zase bych jí pomohla.

Možná právě v tom je síla lidskosti – pomoci i tomu, kdo nám ublížil.

A co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který zničil život vaší rodině?