Šedesátiny, které roztrhly naši rodinu: Cena matčina snu

„Mami, to nemyslíš vážně! Tohle všechno? Kvůli jedné noci?“ Petrův hlas se mi zarýval do srdce jako ledová dýka. Stála jsem uprostřed obýváku, kolem mě se ještě vznášel dozvuk smíchu a hudby z včerejší oslavy. Balónky pomalu vadly, konfety se lepily na koberec a já se snažila pochopit, kde se stala chyba.

„Petře, vždyť to byly moje šedesátiny. Chtěla jsem si je užít, jednou v životě…“ šeptla jsem, ale on mě nenechal domluvit.

„A co naše hypotéka? Co děti? Vždyť jsi nám slíbila, že nám pomůžeš s bytem! Teď jsi všechny úspory vyhodila za catering a kapelu! Lucie brečí v autě, protože neví, jak to zvládneme.“

Zavřela jsem oči a v duchu se vrátila o pár měsíců zpět. Seděla jsem tehdy s kamarádkou Janou v kavárně na náměstí a ona mi vyprávěla o své oslavě šedesátin. „Bylo to nádherné, všichni přišli, zpívali jsme, tančili… Víš, Jitko, člověk si musí někdy dopřát. Život je krátký.“ Tehdy jsem se rozhodla, že si taky splním svůj sen. Celý život jsem šetřila, odříkala si, abych mohla dát Petrovi všechno, co potřeboval. Ale tentokrát jsem chtěla něco pro sebe.

Přípravy trvaly týdny. Vybrala jsem si restauraci na kraji Prahy, objednala kapelu, která hrála moje oblíbené písničky z mládí, a pozvala všechny, na kterých mi záleželo. I Petrovi jsem to řekla, ale on jen mávl rukou: „Mami, hlavně neutrácet zbytečně, jo?“

Oslava byla nádherná. Smáli jsme se, tančili, dokonce i můj bratr Mirek, který se jinak nikdy nebaví, mě vytáhl na parket. V jednu chvíli jsem se rozhlédla po sále a měla pocit, že jsem konečně šťastná. Ale Petr s Lucií seděli v rohu, tváře napjaté, Lucie si pořád psala něco do telefonu. Myslela jsem, že je to jen únava.

Druhý den ráno mě Petr zastihl v kuchyni. „Mami, musíme si promluvit. Kolik tě to stálo?“

„Všechno dohromady asi dvě stě tisíc,“ přiznala jsem tiše. Viděla jsem, jak mu ztuhly rysy.

„To jsi nám mohla dát zálohu na byt! Víš, jak dlouho šetříme? A teď…“

„Petře, já vím, že to není jednoduché, ale celý život jsem žila pro vás. Chtěla jsem jednou něco pro sebe. Nechci umřít s pocitem, že jsem si nikdy nic nedopřála.“

„To je hezký, mami, ale my jsme tvoje rodina. Myslel jsem, že ti na nás záleží víc než na nějaké oslavě.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadlo na tisíc kousků. Lucie se ani neukázala, jen mi později poslala zprávu: „Jitko, doufám, že jsi šťastná. My teď budeme muset všechno zvládnout sami.“

Celé dny jsem pak chodila po bytě a přehrávala si v hlavě všechny ty roky, kdy jsem Petrovi pomáhala s učením, když byl malý, když jsem mu platila jazykové kurzy, když jsem mu koupila první auto, aby mohl jezdit do práce. Vždycky jsem byla ta, která ustoupila. Ale teď jsem poprvé řekla „ne“ a zaplatila za to tím nejvyšším – ztrátou klidu v rodině.

Bratr Mirek mi volal: „Jitko, neber si to tak. Petr je jenom rozčarovaný. On pochopí, že jsi měla právo na radost.“ Ale já věděla, že to není tak jednoduché. Večer jsem seděla u stolu, dívala se na fotky z oslavy a v hlavě mi zněla Petrova slova. Bylo to opravdu tak špatné? Měla jsem raději zůstat v pozadí, šetřit a čekat, až mě někdo požádá o pomoc?

Jednou večer jsem se odhodlala Petrovi zavolat. „Petře, můžeme si promluvit?“

„Nevím, mami. Teď na to nemám náladu. Musíme s Lucií řešit, kde vezmeme peníze na další splátku. Ty sis užila, my teď musíme bojovat.“

Zavěsil. Seděla jsem v tichu a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Kde se stala chyba? Proč je v naší rodině tolik nevyřčených očekávání? Proč se všechno točí jen kolem peněz?

Začala jsem si všímat, že mě přátelé obcházejí. Někteří mi říkali, že jsem udělala dobře, že si mám užívat, dokud to jde. Jiní kroutili hlavou: „Jitko, rodina je přece na prvním místě.“ Sama jsem nevěděla, co si mám myslet. Každý večer jsem se dívala do zrcadla a ptala se sama sebe: Stála ta jedna noc za to? Nebo jsem měla raději zůstat tou tichou matkou, která vždycky všechno obětuje?

Moje vnučka Anička mi jednou přišla říct: „Babi, byla jsi krásná princezna. Já bych taky chtěla takovou oslavu.“ Usmála jsem se, pohladila ji po vlasech a v tu chvíli jsem si uvědomila, že štěstí není jen o penězích. Ale stejně mě tížilo, že jsem ztratila Petrovu důvěru.

Teď, když se dívám do zrcadla, vidím ženu, která si splnila sen, ale zaplatila za něj vysokou cenu. Byla ta radost z jednoho večera opravdu důležitější než klid v rodině? Nebo má člověk právo někdy myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?