Sedmdesát let a neviditelná: Příběh jedné matky, která touží být viděna

„Mami, já opravdu nemám čas, musíš to pochopit!“ ozvalo se z telefonu, když jsem se po několikáté pokusila domluvit s Janou, že bychom se mohly vidět. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Hodiny na zdi tikaly tak hlasitě, až mi připadalo, že mi připomínají, jak rychle běží čas – a jak moc jsem v něm sama.

Pamatuji si, jak jsem Janu držela v náručí, když byla malá. Byla to moje jediná dcera, můj svět. Po smrti manžela, když mi bylo padesát, jsme zůstaly samy dvě. Byla jsem pro ni vším – a ona pro mě. Ale teď, když už má vlastní rodinu, práci, děti, jako bych pro ni přestala existovat. Vždycky říká, že má moc práce, že děti mají kroužky, že se musí starat o domácnost. Ale já vím, že kdyby chtěla, našla by si čas. Jenže nechce.

Každý den se probouzím do ticha. V bytě je slyšet jen šum televize, kterou nechávám puštěnou, abych nemusela poslouchat vlastní myšlenky. Občas mi zavolá sousedka paní Novotná, ale většinou jen proto, že potřebuje pohlídat psa nebo zalít kytky. Všichni kolem mě mají své životy, své starosti, své rodiny. Já mám jen vzpomínky a prázdné ruce.

Jednou jsem sebrala odvahu a šla za Janou neohlášeně. Stála jsem před jejím domem v Modřanech, v ruce tašku s bábovkou, kterou mávala ráda jako malá. Dlouho jsem váhala, než jsem zazvonila. Otevřela mi vnučka Anička, překvapeně na mě koukala. „Ahoj babi, co tady děláš?“ zeptala se. „Přinesla jsem vám bábovku, Aničko. Je maminka doma?“ Anička odběhla a za chvíli přišla Jana. Její výraz byl unavený, podrážděný. „Mami, proč jsi nepřišla ohlášeně? Máme toho dneska moc, děti mají úkoly, já musím ještě pracovat…“ Snažila jsem se usmát, ale v krku mi narostl knedlík. „Chtěla jsem vás jen vidět, Jani. Už je to dlouho.“

Jana si povzdechla. „Dobře, pojď dál, ale jen na chvíli.“ Seděla jsem v jejich kuchyni, poslouchala ruch domácnosti, smích vnoučat, a cítila se jako vetřelec. Jako někdo, kdo už do tohohle světa nepatří. Po půlhodině mi Jana naznačila, že bych měla jít. „Mami, nezlob se, ale fakt teď nemám čas. Zavolám ti, ano?“ Polkla jsem slzy, popřála všem hezký den a šla domů. Bábovka zůstala na stole, ale nikdo se jí ani nedotkl.

Doma jsem si sedla do křesla a dívala se z okna na šedé sídliště. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Vždyť jsem Janě obětovala celý život. Nikdy jsem ji neodmítla, vždycky jsem tu byla, když potřebovala. Proč teď, když já potřebuji ji, je pro ni těžké mi věnovat trochu času? Možná jsem byla moc ochranitelská, možná jsem jí nedala dost prostoru. Ale copak je to důvod, abych byla teď neviditelná?

Začala jsem chodit na procházky do parku, abych aspoň na chvíli unikla samotě. Jednou jsem tam potkala pana Dvořáka, bývalého kolegu mého muže. Povídali jsme si o starých časech, o dětech, o tom, jak se svět změnil. „Víte, Marie, dneska už pro nás staré lidi není místo. Všichni spěchají, nikdo nemá čas. Ale nesmíme se vzdávat,“ řekl mi. Jeho slova mě zahřála, ale zároveň zabolela. Opravdu už pro nás není místo?

Jednou večer jsem se rozhodla napsat Janě dopis. Ne SMS, ne e-mail, ale opravdový dopis, jako za starých časů. Napsala jsem jí, jak se cítím, jak mi chybí, jak moc bych si přála být zase součástí jejího života. Prosila jsem ji, aby si na mě našla čas, aspoň jednou za měsíc. Dopis jsem poslala a čekala. Dny plynuly, ale odpověď nepřicházela. Každý den jsem chodila ke schránce s nadějí, že tam najdu aspoň řádek od ní. Nic.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Jana. „Mami, četla jsem ten dopis. Omlouvám se, že jsem ti nevolala dřív, ale měla jsem toho moc. Víš, já… já nevím, jak to všechno zvládat. Práce, děti, domácnost… a pak ještě pocit, že tě zanedbávám. Je mi to líto.“ V jejím hlase jsem slyšela slzy. „Jani, já nechci být přítěží. Jen mi chybíš. Chybí mi naše povídání, naše společné chvíle. Nechci ti brát čas, jen chci vědět, že pro tebe ještě něco znamenám.“

Chvíli bylo ticho. „Mami, zkusím to změnit. Přijď v neděli na oběd. Uděláme si hezký den, slibuju.“

V neděli jsem šla k Janě s nadějí, ale i strachem. Přivítala mě s úsměvem, vnoučata mě objala. Povídali jsme si, smáli se, jedli svíčkovou. Na chvíli jsem se cítila zase jako součást rodiny. Ale vím, že to nebude jednoduché. Vím, že musím přijmout, že Jana má svůj život, že už nejsem středem jejího vesmíru. Ale aspoň na chvíli jsem byla viděná.

Když jsem večer šla domů, přemýšlela jsem: Je tohle stáří? Čekat na drobky pozornosti od těch, které jsme milovali celý život? Nebo je možné najít nový smysl, nové vztahy, novou radost? Co myslíte vy? Máme právo chtít být viděni, nebo bychom měli přijmout svou neviditelnost?