Tři děti v jednom roce – Jak přežít, když se vám život rozpadne?

„Tohle jsi vážně nezvládla, Lucie. Tři děti v jednom roce? Co si o tobě lidi pomyslí?“ slyšela jsem mámin hlas, jak se mi zarývá hluboko do srdce. Stála jsem v kuchyni našeho malého bytu na sídlišti v Brně, v ruce držela studený hrnek kávy a snažila se nevnímat křik dvouměsíčního Matěje z ložnice. Venku pršelo a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Nikdy jsem si nemyslela, že skončím sama s třemi dětmi. Když jsem před rokem zjistila, že čekám první dítě, byla jsem šťastná. S Petrem jsme plánovali společný život, svatbu, rodinu. Jenže pak přišel jeho odchod – prý na to není připravený. Zůstala jsem sama. A pak přišel šok: dvojčata. Lékař mi oznámil, že čekám další dvě děti. V jednu chvíli jsem byla těhotná s jedním dítětem a za pár měsíců už se mi v břiše hýbala další dvě. „Tohle zvládnu,“ opakovala jsem si pořád dokola, i když jsem tomu sama nevěřila.

Moje máma mi nikdy neodpustila, že jsem nešla na potrat. „Jsi nezodpovědná! Jak to chceš zvládnout?“ křičela na mě tehdy v kuchyni u nich doma. Táta jen mlčel a díval se do stolu. „Tohle není naše starost,“ řekl nakonec a odešel do garáže. Od té doby jsme spolu skoro nemluvili.

Porod Matěje byl těžký, ale zvládla jsem to. Když jsem si ho poprvé přitiskla k hrudi, věděla jsem, že pro něj udělám cokoliv. Jenže za pár měsíců už jsem byla zpátky v porodnici s bolestmi a strachem – tentokrát kvůli dvojčatům, Aničce a Tomáškovi. Ležela jsem na nemocničním lůžku a dívala se na bílý strop. „Proč já? Proč právě já?“ ptala jsem se sama sebe.

První týdny doma byly peklo. Tři děti, každé potřebovalo něco jiného. Matěj plakal kvůli kolikám, Anička měla horečky a Tomášek nechtěl spát. Byla jsem vyčerpaná, nevyspalá a zoufalá. Máma mi volala jen proto, aby mi připomněla, jak moc jsem všechno pokazila. „Kdybys aspoň měla pořádnou práci!“ vyčítala mi. Ale kdo by mě teď zaměstnal? S třemi malými dětmi?

Jednou večer jsem seděla na podlaze mezi hračkami a plínkami a brečela. „Mami, proč pláčeš?“ zeptal se mě Matěj svým dětským hláskem. Podívala jsem se na něj a v tu chvíli mi došlo, že tohle všechno dělám pro ně – pro své děti. Musím být silná.

Začala jsem hledat pomoc na internetu. Přidala jsem se do skupiny samoživitelek na Facebooku. Tam jsem poprvé zažila pocit pochopení – ženy jako já, které bojují každý den o přežití. „Neboj se požádat o pomoc,“ psala mi Jana z Ostravy. „Není to ostuda.“ Pomalu jsem se učila přijímat pomoc – od sousedky paní Novákové, která mi občas pohlídala děti, od sociální pracovnice, která mi poradila s dávkami.

Nejtěžší bylo čelit pohledům lidí na ulici. „To je ta s těma třema harantama,“ šeptaly si sousedky u výtahu. V obchodě na mě pokladní koukala s lítostí i pohrdáním zároveň. „To jste teda měla odvahu,“ řekla jednou polohlasem. Cítila jsem se jako vyvrhel.

Jednoho dne přišel dopis od Petra. „Omlouvám se, Lucie. Nezvládl jsem to. Ale chci vidět děti.“ Zmocnil se mě vztek i strach zároveň. Kde byl, když jsem ho nejvíc potřebovala? Ale pak jsem si uvědomila, že děti mají právo znát svého otce – i když já bych ho nejradši už nikdy neviděla.

Setkání bylo trapné a bolestivé. Petr seděl na gauči a rozpačitě hladil Matěje po vlasech. Anička brečela a Tomášek se schovával za mnou. „Nevím, co říct,“ zamumlal Petr. „Tak radši nic neříkej,“ odpověděla jsem tiše.

Rodina mě dál odsuzovala. Máma mi přestala volat úplně, táta mě ignoroval i na rodinných oslavách. Jen moje sestra Klára mi občas napsala zprávu: „Držím ti palce.“ To bylo všechno.

Peníze docházely rychleji než trpělivost. Musela jsem počítat každou korunu – pleny, sunar, oblečení z druhé ruky z Vinted nebo od paní z vedlejšího domu. Někdy jsme jedli jen chleba s máslem a čaj.

Ale byly i krásné chvíle – když Matěj poprvé řekl „mami“, když Anička udělala první krůček nebo když Tomášek usnul v mém náručí a já cítila jeho teplý dech na krku.

Dnes už vím, že přežít jde i to nejhorší. Že síla ženy je větší než všechny předsudky světa. Ale někdy si večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: „Co když to jednou nezvládnu? Co když selžu?“

A co vy? Myslíte si, že je možné zvládnout všechno úplně sama? Nebo potřebujeme jeden druhého víc, než si připouštíme?