Ve čtyři ráno na Florenci: Příběh jedné pražské popelářky

„Lucie, vstávej! Zase zaspíš a budeš mít průšvih!“ ozývá se z kuchyně hlas mé matky. Otevřu oči a na budíku svítí 3:20. V hlavě mi hučí, tělo bolí po včerejší směně, ale vím, že nemůžu polevit. Vstanu, obléknu si oranžovou vestu a tiše projdu kolem pokoje, kde spí můj syn Honzík. Je mu dvanáct a poslední dobou se mnou skoro nemluví. Vím proč – stydí se za mě.

Na Florenci je ticho, jen sem tam projede noční tramvaj. Beru koště a začínám zametat chodník před stánky s novinami. „Hele, Lucie, dneska to vezmi i kolem zastávky, včera tam někdo nechal flašky,“ volá na mě kolega Petr. Přikývnu a snažím se nevnímat pohledy lidí, kteří čekají na první autobus. Někteří se dívají skrz mě, jiní si odplivnou. Jedna paní si dokonce zakrývá nos, jako bych byla špína sama.

Vzpomenu si na včerejší hádku doma. „Proč nemůžeš dělat něco normálního? Třeba v kanceláři jako ostatní ženský?“ vyčítala mi máma. „Mami, někdo tu práci dělat musí. A já mám aspoň jistotu, že nás uživím,“ odpověděla jsem tiše. Ale ona jen mávla rukou a šla vařit večeři. Honzík seděl u stolu, sluchátka v uších, a dělal, že tam nejsem.

Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že budu učitelka. Ale život se mnou měl jiné plány. Táta nás opustil, když mi bylo patnáct, a já musela začít pracovat hned po škole. Nejprve v supermarketu za kasou, pak ve skladu. Když jsem otěhotněla s Honzíkem a jeho otec zmizel beze slova, byla jsem na všechno sama. Popelářky berou víc než prodavačky – to rozhodlo.

„Lucie! Máš tu návštěvu!“ volá Petr a ukazuje směrem k lavičce. Sedí tam starší pán s pejskem. „Děkuju vám za to, co děláte,“ říká mi tiše. „Bez vás by tu byl binec.“ Usměju se na něj – takových slov slyším málo.

V poledne končí směna. Jdu domů unavená, ruce mám rozedrané od koštěte. Doma mě čeká ticho a studený oběd na stole. Honzík přijde ze školy a ani se na mě nepodívá. „Mami, můžeš mi podepsat úkol?“ ptá se odměřeně. „Jasně,“ odpovím a snažím se usmát. Vím, že ve škole se mu smějí kvůli tomu, co dělám.

Večer sedím s mámou u televize. „Lucie, měla by sis najít chlapa,“ říká najednou. „Kdo by chtěl ženskou od popelnic?“ vyhrkne a pak se zarazí. Bolí to víc než únava z práce.

Jednou týdně chodím do knihovny – jediný čas pro sebe. Tam mě nikdo nesoudí podle vesty nebo špinavých rukou. Knihovnice paní Novotná mě zdraví jménem a doporučuje nové knihy. „Vy jste ta Lucie z Florence? Slyšela jsem o vás samé dobré věci,“ usměje se na mě jednou. Cítím hrdost – aspoň někde.

Jednoho rána najdu na lavičce dopis: „Děkujeme za čisté ulice! Vaši sousedé.“ Držím papír v ruce a oči mi zvlhnou dojetím. Možná nejsem neviditelná.

Ale doma je to pořád stejné. Máma mlčí, Honzík je zavřený v pokoji. Jednou večer slyším jeho rozhovor s kamarádem: „Moje máma je popelářka… Jo, vím, je to trapný.“ Srdce mi sevře ledová ruka.

Rozhodnu se promluvit si s ním otevřeně. „Honzíku, víš proč tu práci dělám? Kvůli tobě. Abych tě uživila a měl jsi všechno, co potřebuješ.“ Mlčí dlouho, pak jen řekne: „Já vím… ale kluci se mi smějou.“

„A co kdybychom jim ukázali, že být popelářka není ostuda?“ navrhnu mu. Přikývne – poprvé za dlouhou dobu vidím v jeho očích zájem.

Začneme spolu sbírat odpadky v našem parku o víkendech. Přidají se další děti i rodiče. Najednou nejsem jen ta popelářka z Florence – jsem Lucie, která dělá něco pro ostatní.

Jednoho dne přijde Honzík domů s diplomem: „Za vzornou péči o životní prostředí.“ Podává mi ho s úsměvem: „To je i tvoje zásluha, mami.“

Sedím večer u okna a dívám se na rozsvícenou Prahu. Možná nejsem učitelka ani manažerka v kanceláři – ale jsem člověk, který má smysl pro odpovědnost a hrdost.

Někdy přemýšlím: Proč je pořád tak těžké vážit si obyčejné práce? Proč musí být člověk neviditelný jen proto, že zametá ulice? Co si o tom myslíte vy?