Věčně mladá? O prokletí krásy a zrcadle, které lže

„Zase ti neprodali víno? To je neuvěřitelný, Aničko, vždyť ti je už třicet!“ smála se máma u kuchyňského stolu, zatímco táta jen protočil oči a brácha Petr se pochechtával. Seděla jsem tam, tváře mi hořely studem a vztekem. Už zase. Další historka do sbírky. Další důkaz, že mě nikdo nebere vážně.

Od dětství jsem slýchala, jak mám krásnou pleť, jak vypadám na patnáct, i když mi bylo dvacet. „To je dar,“ říkali sousedé na sídlišti v Ostravě-Porubě, „budeš vypadat mladě až do důchodu!“ Jenže já jsem v tom žádný dar neviděla. Spíš prokletí. Všichni kolem mě dospívali, měnili se, rostli a já pořád stejná. Když jsem šla na vysokou do Brna, spolužáci si mysleli, že jsem mladší sestra někoho z nich. Na brigádě v knihovně mi zákazníci říkali „slečno, kde máte maminku?“ a já se smála, i když mě to uvnitř ničilo.

Doma to bylo ještě horší. Máma mě pořád oblékala do barevných svetříků s medvídky a kupovala mi dětské šampony. „Vždyť ti to sluší,“ říkala, když jsem protestovala. Táta mě nikdy nepustil na diskotéku, protože „jsi ještě malá“. Petr si ze mě dělal srandu před kamarády: „Hele, Anička má zákaz vycházení po osmé!“ Smáli se mi všichni. A já? Já jsem začala nenávidět svůj odraz v zrcadle.

Jednou večer jsem stála před zrcadlem v koupelně a snažila se najít první vrásku. Nic. Jen hladká tvář dítěte. „Proč nemůžu vypadat jako dospělá?“ šeptala jsem sama sobě. Vzpomněla jsem si na babičku, která mi vždycky říkala: „Hlavně buď šťastná, Aničko.“ Ale jak mám být šťastná, když mě nikdo nebere vážně?

Na vysoké jsem se snažila změnit styl – tmavé oblečení, výrazný make-up, vlasy na krátko. Ale stejně to nepomohlo. Na semináři z psychologie mě docentka oslovila: „Slečno, vy jste tu s maminkou?“ Spolužáci se smáli. Cítila jsem se jako průhledný duch – všichni mě viděli, ale nikdo mě nebral vážně.

Moje první láska byl Honza z vedlejší koleje. Byl o dva roky starší a líbilo se mu, že jsem „roztomilá“. Po pár měsících mi řekl: „Víš, jsi fajn, ale já bych chtěl někoho dospělejšího.“ Zlomilo mi to srdce. Přestala jsem chodit mezi lidi. Zavřela jsem se doma a celé dny četla knížky nebo koukala na filmy.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje. „Aničko, co se děje? Proč už nejsi veselá jako dřív?“ Rozbrečela jsem se. Všechno ze mě vylétlo – jak mě bolí jejich poznámky, jak se cítím neviditelná a nedospělá. Máma mě objala a poprvé za celý život řekla: „Promiň, nikdy mě nenapadlo, že tě to tak trápí.“

Začaly jsme spolu víc mluvit. Máma přestala kupovat dětské oblečení a táta mi dovolil jet s kamarádkami na víkend do Prahy. Petr už si ze mě nedělal srandu – dokonce mě jednou bránil před svými kamarády: „Nechte ji být, je dospělá!“ Bylo to poprvé, co jsem měla pocit, že mě rodina vidí takovou, jaká opravdu jsem.

Ale pořád to nebylo jednoduché. Každý den bojuju sama se sebou – s tím pocitem méněcennosti a strachem z toho, že nikdy nebudu dost dobrá nebo dost dospělá pro ostatní. Naučila jsem se ale jednu věc: vzhled není všechno. A i když mi zrcadlo pořád ukazuje tvář dítěte, uvnitř už dávno dítě nejsem.

Nedávno jsem potkala Marka na kurzu italštiny. Byl milý a hned poznal, že nejsem tak mladá, jak vypadám. „Věk je jen číslo,“ řekl mi jednou večer na lavičce u Lužánek. Poprvé za dlouhou dobu jsem se necítila jako podvodnice ve vlastním těle.

Dnes už vím, že krása může být i pastí – a že nejhorší je uvěřit tomu, co o nás říkají ostatní nebo co nám ukazuje zrcadlo. Ale pořád si kladu otázku: Kdy mě společnost konečně začne brát vážně? A kolik z nás ještě trpí pod tíhou očekávání ostatních?