Z porodnice s trojčaty: Jak mi život během jedné noci převrátil naruby

„Pane Nováku, gratuluji, stal jste se otcem trojčat.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem seděl na tvrdé plastové židli v čekárně porodnice na Apolináři. Ještě před hodinou jsem si myslel, že přijdu domů, dám si pivo a pohádku s malou Aničkou, naší prvorozenou. Místo toho jsem zíral na doktorku, která mi právě převrátila život naruby.

„To… to není možné,“ vykoktal jsem. „Měli jsme čekat jedno dítě…“

Doktorka se usmála tím zvláštním způsobem, jakým se usmívají jen ti, kdo už zažili všechno. „Někdy příroda překvapí i nás. Vaše žena i děti jsou v pořádku, ale bude to chtít hodně sil.“

V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi podlomila kolena. V hlavě mi běžely otázky: Jak to zvládneme finančně? Kde vezmeme čas? Máme vůbec dost místa v našem dvoupokojovém bytě na Žižkově?

Když jsem šel za Lenkou na pokoj, ležela bledá a vyčerpaná, ale v očích jí svítily slzy štěstí i strachu. „Viděl jsi je?“ zašeptala. „Jsou tak maličcí…“

Přikývl jsem a chytil ji za ruku. „Zvládneme to. Musíme.“

Ale v duchu jsem si tím nebyl jistý ani trochu.

První dny byly jako zlý sen. Trojčata – Matěj, Tereza a Šimon – musela zůstat v inkubátoru. Každý den jsme je chodili navštěvovat, dívali se skrz sklo na jejich drobná tělíčka a modlili se, aby všechno dobře dopadlo. Anička nechápala, proč máma není doma a proč táta pořád jen telefonuje a vypadá ustaraně.

Jednou večer jsem seděl u její postýlky a ona se mě zeptala: „Tati, kdy už přijde maminka?“

Polkl jsem slzy a pohladil ji po vlasech. „Brzy, beruško. Přiveze ti domů tři malá miminka.“

„A proč tři? Já chtěla jen jednoho brášku…“

Co na to říct? Sám jsem nevěděl.

Když jsme si konečně mohli děti odvézt domů, začal ten pravý kolotoč. Plenky, kojení, uspávání – všechno třikrát. Lenka byla vyčerpaná, já taky. Moje máma přijela z Plzně pomoct, ale i tak jsme byli na pokraji sil.

Jednou v noci, když všichni křičeli najednou a já už nevěděl, koho dřív chovat, jsem se zhroutil na zem vedle postýlky a rozbrečel se. Lenka mě objala a šeptala: „Neboj, zvládneme to. Máme jeden druhého.“

Ale hádky přicházely čím dál častěji. Peníze mizely rychleji než plenky. V práci mi dali jasně najevo, že pokud budu dál chodit pozdě nebo unavený, dlouho tam nevydržím.

Jednou večer jsem přišel domů a slyšel Lenkův hlas z kuchyně: „Mami, já už nemůžu! Já to nezvládnu! Proč se to stalo zrovna nám?“

Stál jsem za dveřmi a poslouchal její pláč. Chtěl jsem vejít a obejmout ji, ale místo toho jsem šel do koupelny a pustil si studenou vodu na obličej.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vynese koš, kdo půjde s Aničkou na hřiště. Byli jsme unavení, podráždění a zoufalí.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice ze školy za Aničkou. Prý je poslední dobou smutná a uzavřená. To mě dorazilo. Uvědomil jsem si, že v tom chaosu zapomínáme na naši první dceru.

Sedl jsem si s Aničkou do jejího pokojíčku a zeptal se jí: „Co tě trápí?“

Podívala se na mě těma velkýma očima: „Ty už mě nemáš rád?“

To mě bodlo u srdce víc než všechny hádky s Lenkou dohromady.

Začal jsem hledat pomoc – psychologa pro Aničku i pro nás dva s Lenkou. Přihlásili jsme se do podpůrné skupiny rodičů vícerčat. Poprvé jsem měl pocit, že v tom nejsme sami.

Pomalu jsme se učili žít s tím chaosem. Přestali jsme řešit nepořádek v bytě a začali si vážit každé chvilky klidu. Když jsme jednoho večera seděli všichni pohromadě – Anička kreslila obrázek trojčatům a Lenka se smála jejich prvnímu pokusu o lezení – uvědomil jsem si, že i když je to těžké, má to smysl.

Někdy mám stále strach – co když přijdu o práci? Co když onemocníme? Ale pak se podívám na své děti a vím, že pro ně musím být silný.

Možná nejsem dokonalý otec ani manžel. Ale snažím se každý den být lepší.

A tak se ptám: Kolik toho člověk vydrží pro ty, které miluje? A co byste udělali vy na mém místě?