Z ulice na vrchol: Jak jsem se z bezdomovkyně stala hlasem našeho sídliště

„Vstávej, nebo tě vyhodím!“ ozvalo se hrubě nad mou hlavou. Otevřela jsem oči a uviděla strážníka, jak se nade mnou tyčí v ranním šeru. Byla mi zima až do morku kostí, ruce jsem měla zkřehlé a v hlavě mi bušila bolest. To byl můj každodenní začátek už několik měsíců. Jmenuji se Jana Novotná a ještě před rokem bych si nikdy nepomyslela, že skončím na ulici.

Všechno začalo nenápadně – hádky s manželem Petrem byly čím dál častější. „Jano, ty nikdy nic nedotáhneš do konce! Všechno je na mně!“ křičel na mě jednou večer, když jsem se vrátila pozdě z práce. Pracovala jsem jako prodavačka v malém obchodě na Vinohradech, ale peněz bylo málo a únava velká. Petr začal pít a já se snažila držet rodinu pohromadě kvůli našemu synovi Tomášovi. Jenže jednoho dne přišla poslední kapka – Petr mě vyhodil z bytu. „Táhni! Už tě tu nechci!“ Jeho slova mi znějí v uších dodnes.

První noc venku byla nejhorší. Seděla jsem na lavičce v parku na Žižkově, kolem mě prošli lidé, aniž by si mě všimli. Plakala jsem a přemýšlela, kde jsem udělala chybu. V kapse jsem měla jen pár drobných a starý mobil, který už skoro nefungoval. Snažila jsem se dovolat kamarádce Lence, ale ta mi jen suše řekla: „Promiň, Jano, mám svoje problémy.“

Následující týdny byly jako zlý sen. Přespávala jsem v azylových domech, někdy i v opuštěných domech nebo na nádraží. Každý den byl boj o jídlo, teplo a bezpečí. Nejhorší bylo ponížení – pohledy lidí, kteří mě považovali za špínu. Jednou mě dokonce okradli o batoh s posledními věcmi. V tu chvíli jsem si sáhla na dno.

Ale právě tam, na dně, jsem potkala paní Martu z Armády spásy. „Jano, pojďte se mnou na polévku,“ řekla mi jednou večer, když jsem seděla zkroucená u popelnic. Její laskavost mě dojala k slzám. V komunitním centru jsem poprvé po dlouhé době pocítila, že někam patřím. Marta mi pomohla najít práci v charitním obchodě a přesvědčila mě, abych si zažádala o sociální bydlení.

Začalo to pomalu – nejdřív malý pokojík na ubytovně v Malešicích, pak brigáda v kuchyni školky. Každý den jsem bojovala s pocitem méněcennosti a strachem z budoucnosti. Ale když jsem jednou viděla malou holčičku, jak objímá svou maminku před školkou, uvědomila jsem si, že i já chci znovu žít naplno.

Jednoho dne přišla Marta s nápadem: „Jano, máme tu spoustu lidí jako vy – pojďte jim pomoct! Potřebujeme někoho, kdo rozumí jejich bolesti.“ Nejprve jsem se bála – co když selžu? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty noci venku a rozhodla se to zkusit.

Začala jsem organizovat setkání pro ženy bez domova. První schůzka byla trapná – seděly jsme v kruhu a nikdo nechtěl mluvit. Ale pak promluvila paní Alena: „Já už nevím, jak dál…“ A najednou jsme všechny plakaly a objímaly se. Zjistila jsem, že sdílená bolest je poloviční bolest.

Postupně jsme založily komunitní skupinu „Nový začátek“. Pomáhaly jsme si navzájem hledat práci, bydlení i odvahu postavit se zpět na nohy. Já sama jsem začala studovat rekvalifikační kurz sociální pracovnice a brzy mě Marta požádala, abych vedla celé komunitní centrum.

Bylo to těžké – musela jsem přesvědčit úřady i místní politiky, že naše práce má smysl. Jednou mi starosta Prahy 3 řekl: „Paní Novotná, vy jste důkazem toho, že změna je možná.“ Ale nebylo to zadarmo – často jsme čelily předsudkům sousedů i nedostatku peněz.

Nejtěžší chvíle přišla, když se mi ozval Tomáš. Po roce mlčení mi napsal zprávu: „Mami, chci tě vidět.“ Setkali jsme se v kavárně na Jiřáku a oba jsme plakali radostí i smutkem nad tím vším ztraceným časem. „Promiň mi to všechno,“ šeptal mi do vlasů.

Dnes už mám svůj malý byt v paneláku na Jarově a každý den chodím do komunitního centra pomáhat lidem, kteří jsou tam, kde jsem byla já. Vím, že cesta zpět je těžká a plná překážek – ale jde to.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás prochází stejným peklem a my si toho ani nevšimneme? Co kdybychom každý podali ruku místo odsudku? Co myslíte vy?