Za každým úsměvem je příběh: Tajemství pana Karla z rohu ulice

„Zase tam stojí. Už pátý rok, každý den, v dešti i v mrazu,“ říkám si v duchu, když projíždím kolem paneláků na našem pražském sídlišti. Pan Karel, postarší muž s šedivými vlasy a věčně vyleštěnými botami, mává na auta a povídá si s každým, kdo projde kolem. Nikdy jsem ho neviděla bez úsměvu. Ale dnes je něco jinak. Dnes se zastavím.

„Dobrý den, pane Karle,“ oslovím ho nejistě, když vystupuji z auta. „Můžu se vás na něco zeptat?“

Podívá se na mě těma svýma hlubokýma očima, ve kterých se zračí únava i laskavost. „Ale jistě, slečno Lído. Co vás trápí?“

Chvíli váhám. „Víte… já vás tu vídám každý den. Vždycky se usmíváte, zdravíte lidi… Proč to vlastně děláte?“

Karel se pousměje a podívá se na rušnou ulici. „To je dlouhý příběh. Ale jestli máte čas…“

Přikývnu a opřu se o zábradlí vedle něj. Lidé kolem nás procházejí, někteří kývnou, jiní spěchají dál. Karel začne vyprávět.

„Víš, Lído, já jsem tu kdysi bydlel s manželkou a dcerou. Byli jsme šťastní, aspoň jsem si to myslel. Jenže pak přišla nemoc. Moje žena onemocněla rakovinou a během pár měsíců odešla. Dcera byla tehdy ještě malá, sotva deset let. Snažil jsem se být silný kvůli ní, ale…“ hlas se mu zlomí.

„Co se stalo?“ zeptám se tiše.

„Zavřel jsem se do sebe. Přestal jsem mluvit s lidmi, přestal jsem žít. Jen jsem chodil do práce a domů. Až jednoho dne mi dcera řekla: ‚Tati, proč už nejsi jako dřív?‘ A já nevěděl, co jí odpovědět.“

Karel se odmlčí a zadívá se na nebe. „Jednoho rána jsem šel do trafiky pro noviny a potkal jsem sousedku paní Novotnou. Pozdravila mě a já jí jen kývl hlavou. Ale ona mě zastavila a řekla: ‚Karle, lidi tě mají rádi. Chybíš jim.‘ A v tu chvíli mi to došlo.“

„Co vám došlo?“

„Že když člověk přestane být součástí světa kolem sebe, začne pomalu umírat zaživa. Tak jsem si řekl, že zkusím každý den někoho pozdravit, usmát se na něj nebo mu popřát hezký den. Nejdřív to bylo těžké, ale pak jsem zjistil, že lidé začali odpovídat. Někteří mi vyprávěli své příběhy, jiní jen kývli hlavou. Ale najednou jsem měl pocit, že zase žiju.“

Dívám se na Karla a cítím, jak mi stoupají slzy do očí. „A vaše dcera?“

„Ta už dávno bydlí v Brně, má vlastní rodinu,“ usměje se smutně Karel. „Občas si zavoláme, ale víš jak to je… Každý má svůj život.“

V tu chvíli kolem nás projde mladá maminka s kočárkem a Karel jí zamává: „Hezký den přeji!“ Žena se usměje a odpoví: „I vám, pane Karle!“

„Vidíte?“ říká mi tiše Karel. „Tohle je můj smysl života. Možná už nemám rodinu tady, ale mám sousedy, známé… lidi jako vy.“

Zůstanu stát vedle něj ještě dlouho po tom, co mi svůj příběh dovypráví. Přemýšlím o svém vlastním životě – o tom, jak často spěchám a nevšímám si lidí kolem sebe. Jak často zapomínám na obyčejné pozdravy nebo úsměvy.

Doma večer vyprávím manželovi Petrovi o Karlovi. „Víš,“ říkám mu, „myslela jsem si, že je to jen podivín z ulice. Ale on je možná nejstatečnější člověk, kterého znám.“

Petr pokrčí rameny: „Každý máme svoje démony.“

Další den ráno jedu do práce pěšky a schválně jdu kolem Karla. Tentokrát mu zamávám první: „Hezký den přeji!“ A on se rozzáří jako slunce.

Od té doby se snažím být k lidem otevřenější – v obchodě, v tramvaji i doma s rodinou. Zjistila jsem, že i malý úsměv může změnit něčí den.

Někdy večer přemýšlím: Kolik takových Karlů kolem nás žije? Kolik lidí by potřebovalo jen obyčejné pohlazení slovem nebo pohledem?

Možná bychom měli všichni občas zpomalit a rozhlédnout se kolem sebe… Co myslíte? Máte ve svém okolí někoho jako je pan Karel?