„Zítra si sbalíte věci a odejdete.“ – Příběh české matky, která se konečně rozhodla žít pro sebe

„Zítra si sbalíte věci a odejdete.“ Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co jsem je vyslovila. Stála jsem uprostřed našeho malého obýváku v paneláku na Proseku, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Můj syn Honza na mě zíral, jako by mě viděl poprvé v životě. Jeho přítelkyně Lucie se rozplakala a začala si balit věci už v tu chvíli. Všechno se to stalo tak rychle, ale zároveň to bylo vyústění měsíců dusna, hádek a ticha.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu ta matka, která vyhodí vlastní dítě z domu. Ale poslední rok byl peklo. Honza přišel o práci, Lucie taky. Nejdřív jsem jim chtěla pomoct – vždyť co je rodina, když ne opora v těžkých chvílích? Jenže místo vděčnosti přišla lhostejnost. Ráno jsem chodila do práce jako účetní na úřadě, večer jsem vařila večeře pro tři lidi a platila účty za elektřinu, které rostly do nebe. Honza s Lucií většinu dne prospali nebo hráli hry na počítači. Když jsem jim něco řekla, slyšela jsem jen: „Mami, nech nás být.“

Jednou večer jsem přišla domů a našla kuchyň plnou špinavého nádobí. V lednici chybělo jídlo, které jsem koupila na celý týden. „Kdo snědl ten sýr?“ zeptala jsem se. Honza jen pokrčil rameny. „Nevím.“ Lucie se ani neobtěžovala odpovědět. V tu chvíli mi došlo, že už nejsem ve svém vlastním domě vítaná.

Začaly hádky. „Proč nemůžete aspoň trochu pomoct?“ křičela jsem jednou v noci, když jsem našla rozlitý čaj na koberci. „My nejsme tvoji otroci,“ odsekl Honza. „Jestli ti to vadí, tak nás vyhoď!“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť jsem ho vychovala sama – jeho otec nás opustil, když mu bylo pět. Dělala jsem všechno proto, aby měl hezké dětství. A teď? Teď se ke mně choval jako k cizí.

Začala jsem mít úzkosti. V noci jsem nemohla spát, ráno jsem vstávala s pocitem tíhy na hrudi. V práci jsem byla podrážděná a kolegyně Jana se mě jednou zeptala: „Co se děje? Jsi poslední dobou nějaká jiná.“ Rozbrečela jsem se jí v kanceláři na rameni.

Jednou večer přišla Lucie domů opilá a začala křičet na celý dům. Sousedka paní Novotná mi druhý den řekla: „Paní Dvořáková, už to takhle dál nejde. Lidi si stěžují.“ Styděla jsem se.

Toho večera jsem seděla v kuchyni s hrnkem čaje a dívala se z okna na šedivé paneláky. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem vždycky všechno dělala pro ostatní a nikdy pro sebe. Najednou mi došlo, že pokud něco neudělám, ztratím samu sebe úplně.

Když Honza s Lucií přišli domů, čekala jsem na ně v obýváku. „Musíme si promluvit,“ začala jsem tiše. Honza protočil oči: „Zase?“

„Zítra si sbalíte věci a odejdete,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala.

Nastalo ticho. Lucie začala brečet: „Kam máme jít?“ Honza se rozkřičel: „To nemyslíš vážně! Jsi moje máma!“

„Jsem tvoje máma,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila uvnitř. „Ale taky jsem člověk. A už to dál nezvládnu.“

Celou noc jsem nespala. Slyšela jsem je balit věci, slyšela jsem jejich šeptání a občasné nadávky. Ráno odešli bez rozloučení.

První dny byly hrozné. Byt byl tichý a prázdný. Každý kout mi připomínal Honzu jako malého kluka – jeho první školní aktovku, fotky z výletů na Šumavu… Ale zároveň jsem cítila úlevu. Najednou jsem mohla v klidu spát, mohla jsem si pustit hudbu nahlas nebo si dát vanu bez toho, aby někdo bušil na dveře.

Honza mi nevolal skoro měsíc. Pak mi přišla zpráva: „Mami, promiň.“ Odpověděla jsem mu: „Mám tě ráda, ale musel ses naučit postavit na vlastní nohy.“

Dnes už spolu zase mluvíme. Honza si našel práci ve skladu a s Lucií bydlí v podnájmu na Žižkově. Není to ideální – pořád cítím bolest z toho rozhodnutí – ale vím, že to bylo správné.

Někdy přemýšlím: Kde je ta hranice mezi pomocí a tím, že člověk zapomene sám na sebe? Měla bych být tvrdší dřív? Nebo je mateřská láska právě o tom umět pustit?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dobrou matkou a zároveň žít i pro sebe?