Prodám byt a jdu do domova důchodců. Dcera ode mě nic nedostane – je to správné?

„Tak ty mi opravdu nic nedáš? Ani korunu?“ Lucie stála uprostřed mého obýváku s očima plnýma slz a já měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co jsem ji viděla takhle rozrušenou. Ale já už byla rozhodnutá.

Seděla jsem na své oblíbené židli u okna, kde jsem posledních třicet let pozorovala pražské střechy a poslouchala zvuky města. V ruce jsem svírala hrnek s čajem, který už dávno vystydl. „Lucie, už jsme to probíraly tolikrát. Chci prodat byt a jít do domova důchodců. Potřebuju klid, potřebuju péči. A ty… ty jsi dospělá žena, máš práci, máš rodinu. Musíš se naučit postarat sama o sebe.“

„Ale mami, víš přece, jak je to teď těžké! S Honzou máme hypotéku, děti rostou, všechno je drahé…“ Lucie se zlomila v půli věty a já cítila, jak se ve mně pere lítost s hrdostí. Vždycky jsem ji vedla k samostatnosti. Když byla malá a přišla domů s rozbitým kolenem, neobjímala jsem ji hned, ale učila ji, jak si ránu vyčistit sama. Možná jsem byla přísná, možná až moc.

Teď mi to vrací. „Všichni moji známí dostali od rodičů aspoň něco! Nějakou pomoc! Ty mi nechceš dát vůbec nic?“

Vzpomněla jsem si na svého otce. Byl to tvrdý chlap z Vysočiny, který nikdy nikomu nic nedal zadarmo. Když jsem si chtěla koupit první kolo, musela jsem si na něj vydělat sběrem jahod. Tehdy jsem ho nenáviděla, ale dnes mu rozumím.

„Lucie,“ začala jsem tiše, „já ti dávám to nejcennější – víru v to, že to zvládneš sama. Věřím ti. A taky chci mít jistotu, že až budu potřebovat pomoc já, budu mít na to peníze a nebudu nikomu na obtíž.“

Lucie se otočila ke dveřím. „Takže je to jen o tobě? O tvém klidu? Víš co? Dělej si co chceš.“ Práskla dveřmi a já zůstala sama.

Celý večer jsem chodila po bytě a dotýkala se věcí, které mě provázely celý život. Fotka mého zesnulého manžela Karla na poličce, starý porcelán po mamince, knihy, které jsem četla Lucii před spaním… Všechno to mělo svůj příběh. Ale teď už jsem byla unavená. Poslední roky byly těžké – infarkt, operace kyčle, samota.

Když mi lékařka řekla: „Paní Novotná, už byste neměla být sama,“ věděla jsem, že je čas udělat změnu. Domov důchodců v Modřanech vypadal hezky – zahrada, společenské místnosti, možnost vlastního pokoje. Ale nejvíc mě lákala představa, že už nebudu muset každý den bojovat s nákupem, úklidem a strachem z pádu.

Jenže teď mi v hlavě zněla Luciina slova: „Všichni moji známí dostali od rodičů aspoň něco!“ Je to pravda? Jsem opravdu jediná matka v Praze, která nechce své dítě finančně podpořit?

Druhý den mi volala sestra Jana. „Slyšela jsem o tom vašem hádání,“ začala opatrně. „Víš, že Lucii tím hodně raníš?“

„Ale Jano,“ povzdechla jsem si, „já už nemám sílu být pořád ta silná matka. Chci si aspoň na stáří dopřát trochu klidu.“

„Já tě chápu,“ řekla sestra tiše. „Ale možná bys jí mohla dát aspoň něco malého? Symbolicky? Aby věděla, že na ni myslíš.“

Celý den jsem o tom přemýšlela. Vzpomínala jsem na všechny ty roky – jak jsme s Lucií přežívaly po smrti Karla jen s mým učitelským platem; jak jsem šetřila každou korunu na její studia; jak jsem jí pomáhala s dětmi, když byla nemocná… Opravdu jí dlužím ještě víc?

Večer přišla Lucie znovu. Tentokrát byla klidnější. „Mami,“ začala opatrně, „já vím, že máš strach o sebe. Ale já mám taky strach – že se nám všechno rozpadne pod rukama. Že nebudeme mít kde bydlet.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem viděla tu malou holčičku, která se bojí světa. „Lucie,“ řekla jsem tiše, „já tě mám ráda. Ale musím myslet i na sebe.“

Sedly jsme si spolu ke stolu a dlouho mlčely. Nakonec jsem jí nabídla hrnek čaje a ona ho přijala.

„Mami…“ začala znovu po chvíli ticha. „Kdybys mi dala aspoň něco… třeba na splátku hypotéky…“

Zavřela jsem oči a představila si svůj život v domově důchodců – bez starostí o peníze, bez strachu z budoucnosti. Ale taky bez Lucie? Nebo bude náš vztah navždy poznamenaný tímhle rozhodnutím?

„Dám ti něco,“ řekla jsem nakonec tiše. „Ale ne proto, že bych musela nebo že bys na to měla nárok. Dám ti to proto, že tě mám ráda a nechci tě vidět trpět. Ale většinu peněz si nechám pro sebe – abych nebyla nikomu na obtíž.“

Lucie přikývla a poprvé za dlouhou dobu mě objala.

Teď sedím u okna a dívám se na noční Prahu. Udělala jsem správně? Měla bych myslet víc na sebe – nebo víc na svou dceru? Je možné být dobrou matkou i tehdy, když myslím hlavně na vlastní klid?

Co byste udělali vy na mém místě?