Bez dětí, bez lásky? Můj boj za vlastní volbu

„Takže ty nám nikdy nedáš vnoučata?“ ozvalo se ticho v obýváku, když jsem konečně nabrala odvahu říct to nahlas. Mamka seděla na gauči, ruce sepnuté v klíně, a táta se díval z okna, jako by čekal, že tam najde odpověď. Můj bratr Petr se uchechtl a jeho žena Jana protočila oči. Všichni čekali, že si to rozmyslím. Ale já jen polkla a řekla: „Ne. Nechci děti.“

Bylo mi třicet čtyři a už několik let jsem věděla, že mateřství není pro mě. Ale říct to doma? To bylo něco jiného. V naší rodině se děti braly jako samozřejmost. Petr má už dvě holky, moje sestra Lenka tři kluky a všichni pořád řeší jen školky, kroužky a dětské nemoci. Já jsem vždycky byla ta „teta Eliška“, co přinese dárky a pak zase zmizí do svého bytu na Vinohradech.

„A co když si to rozmyslíš? Víš, jak je to krásné?“ začala mamka a v očích měla slzy. Táta se konečně otočil: „Tohle není normální, Eliško. Každý chce rodinu.“

„Já ne,“ zašeptala jsem. „Mám jiný život.“

Petr se zasmál: „Jo, kariéra, cestování, kafíčka s kamarádkama. To tě jednou přestane bavit.“

„A co až zestárneš? Kdo se o tebe postará?“ přidala se Lenka.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Bylo to jako stát nahá uprostřed náměstí. Všichni mě soudili, aniž by znali moje důvody. Nikdo se nezeptal, proč to tak cítím. Jen mě tlačili do kouta.

Ten večer jsem odešla dřív. Doma jsem seděla na parapetu a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli je se mnou opravdu něco špatně. Proč je v Česku tak těžké být jiný? Proč je žena bez dětí pořád podezřelá?

Dny plynuly a rodina mi psala zprávy – některé vyčítavé, jiné smutné. Mamka mi poslala fotku Petrových holek s poznámkou: „Podívej, jak jsou šťastné.“ Táta mi zavolal a mluvil o tom, jak je rodina základ státu. Jana mi napsala, že bych měla jít na terapii.

V práci jsem byla úspěšná – povýšili mě na vedoucí oddělení marketingu. Ale doma jsem byla čím dál víc cizincem. Kamarádky mě chápaly – některé už děti měly, jiné nechtěly stejně jako já. Ale rodina… tam jsem byla černá ovce.

Jednou večer jsem šla s mamkou na procházku po Stromovce. Mlčely jsme dlouho, až najednou řekla: „Já jen nechci, abys byla sama.“

„Mami,“ zastavila jsem se, „já nejsem sama. Mám přátele, práci, sny… Jen jsou jiné než tvoje.“

„Ale děti ti dají smysl života.“

„A co když ne? Co když bych byla nešťastná matka? To by bylo lepší?“

Maminka se rozplakala. Objala jsem ji a cítila její slzy na rameni.

Doma jsem pak dlouho přemýšlela o tom, proč je pro nás tak těžké přijmout odlišnost. Proč musí být žena buď matka, nebo nic? Proč je moje hodnota měřená počtem dětí?

Jednoho dne jsem napsala svůj příběh na internetové fórum pro ženy. Popsala jsem všechny ty rozhovory, výčitky i samotu. Během pár hodin mi přišlo přes sto odpovědí – některé podpůrné, jiné plné nenávisti.

„Jsi sobecká,“ psaly některé ženy. „Děti jsou smysl života.“

Ale jiné mi děkovaly: „Díky za odvahu. Taky nechci děti a bojím se to říct nahlas.“

Začala jsem si psát s jednou ženou z Brna – Markétou. Bylo jí třicet osm a její rodina ji vydědila kvůli stejnému rozhodnutí. Povzbuzovaly jsme se navzájem a plánovaly společný výlet do Beskyd.

Rodina se mnou dál mluvila jen opatrně. Na rodinných oslavách jsem byla ta divná teta, co nemá co říct o plenkách ani školních besídkách. Ale začala jsem si všímat i jiných věcí – třeba toho, jak je Lenka unavená a jak Petr s Janou skoro nemluví.

Jednou večer mi Lenka zavolala: „Eliško… někdy ti závidím. Já děti miluju, ale někdy bych chtěla být aspoň na chvíli sama.“

Mlčela jsem a poslouchala její pláč.

Moje volba není jednoduchá – někdy bolí víc než samota. Ale je moje. A možná právě proto má smysl ji hájit.

Někdy si říkám: Je opravdu sobecké žít podle sebe? Nebo je sobecké nutit druhé do života, který nechtějí? Co si o tom myslíte vy?