Lenoch nebo chytrák? Když touha po pohodlí rozděluje rodinu

„To už neumíš ani uvařit bez toho tvýho robota?“ ozvalo se za mnou, když jsem v kuchyni skládala nový kuchyňský přístroj na linku. Mamka stála ve dveřích, ruce v bok, a v očích jí hořel ten známý pohled – směs nepochopení a zklamání. „Za nás jsme všechno dělali ručně. A ty? Jenom mačkáš čudlíky.“

Zhluboka jsem se nadechla, abych nevybuchla. V hlavě mi vířily všechny ty roky, kdy jsem dřela v práci, šetřila každou korunu a snila o tom, že si jednou koupím něco, co mi ulehčí život. Ne proto, že bych byla líná. Ale protože jsem chtěla mít čas na věci, které mám ráda – na knížky, na procházky s Terezkou, na chvíle klidu. Jenže pro mamku to byla známka slabosti.

„Mami, já jen nechci trávit dvě hodiny denně vařením a úklidem. Chci mít taky čas na sebe,“ zkusila jsem to vysvětlit.

„To jsou výmluvy! My jsme to zvládali a ještě jsme měli čistší byt než ty. Dneska je všechno jen o pohodlí. Lidi už neumí pořádně pracovat,“ odsekla a odešla do obýváku.

Zůstala jsem stát v kuchyni, ruce se mi třásly. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla nad rozpočtem a počítala, kolik ještě musím ušetřit. Na to, jak jsem si místo nové bundy koupila levnější jídlo, abych mohla dát stranou pár stovek navíc. Na to, jak jsem si představovala, že až si konečně pořídím ten vysněný mixér a robotický vysavač, budu mít víc času na Terezku i na sebe.

Jenže místo radosti přišla vlna kritiky. Nejen od mamky. Táta se mi smál: „To už ani neumíš zamést podlahu? Co budeš dělat, až ti tohle všechno odejde?“ Bratr Honza mi napsal zprávu: „Jsi fakt rozmazlená. My jsme si museli všechno odmakat.“

Jenže oni nevidí, jak vypadá můj den. Ráno vstávám v pět, abych stihla připravit Terezku do školky a dojít do práce na druhém konci města. Osm hodin v kanceláři, kde mě šéf peskuje za každou drobnost. Pak rychle nakoupit, vyzvednout malou, doma uvařit, uklidit… A večer padám do postele vyčerpaná.

Když jsem poprvé zapnula nový mixér a během pěti minut měla hotové těsto na bábovku, měla jsem pocit vítězství. Když robotický vysavač tiše bzučel po bytě a já si mohla číst pohádku s Terezkou místo toho, abych běhala s hadrem, byla jsem šťastná. Ale to štěstí rychle vystřídal pocit viny.

Jednou večer jsem seděla s Terezkou u stolu a ona se mě zeptala: „Mami, proč jsi smutná?“

„Nejsem smutná,“ zalhala jsem.

„Jsi. Babička říkala, že jsi líná.“

Zamrazilo mě. „A co si o tom myslíš ty?“

Terezka se zamyslela a pak řekla: „Já myslím, že jsi nejlepší maminka. Protože máš na mě čas.“

V tu chvíli mi došlo, že možná nejsem ta špatná já. Možná je špatně ten svět kolem mě – svět, kde je pořád důležitější dřít do úmoru než být šťastný.

Ale tlak okolí byl silný. V práci se kolegyně Alena smála: „To už ani neumíš zamést? Já bych takový krám doma nesnesla.“ V obchodě jsem slyšela dvě starší paní pomlouvat mladé: „Dneska by nejradši všechno dělali stroje za ně.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Možná mají pravdu? Možná opravdu lenivím? Ale pak přišel den, kdy Terezka onemocněla a já musela zůstat doma. Díky svým přístrojům jsem zvládla uvařit i uklidit a přitom být celou dobu s ní. Kdybych neměla mixér a vysavač, musela bych ji nechat samotnou v posteli.

Večer přišla mamka na návštěvu. Sedla si ke stolu a mlčky mě pozorovala, jak připravuji večeři.

„Víš,“ začala opatrně, „já ti asi nikdy nebudu rozumět. My jsme byli zvyklí makat od rána do večera. Ale možná… možná máš pravdu ty.“

Podívala jsem se na ni překvapeně.

„Terezka je šťastná. A ty taky vypadáš klidnější než dřív,“ dodala tiše.

V tu chvíli se mi ulevilo. Možná to není o lenosti nebo pracovitosti. Možná je to jen o tom najít rovnováhu mezi povinnostmi a radostí ze života.

Ale pořád ve mně hlodá pochybnost: Je opravdu špatné chtít si usnadnit život? Nebo je to jen jiný způsob, jak být dobrým člověkem i mámou?

Co myslíte vy? Je pohodlí hřích – nebo cesta k lepšímu životu?