Všechno na mně: Příběh ženy, která už nemůže dál

„Jano, kde mám čisté ponožky?“ ozvalo se z ložnice, zatímco jsem s jednou rukou míchala polévku a druhou utírala rozlitý džus z podlahy. Malý Matěj křičel, že chce na záchod, a Anička se mě ptala, jestli jí pomůžu s úkolem z matematiky. V tu chvíli jsem měla chuť prostě zmizet. Jen na chvíli. Zmizet z toho chaosu, který je můj život.

Petr seděl na posteli s mobilem v ruce. „Nemůžu najít ani jednu ponožku! To je fakt možný?“ Jeho hlas byl podrážděný, jako by to byla moje vina. Přitom jsem včera večer prala a skládala prádlo do skříně. Ale kdo by si to pamatoval? Když jsem mu řekla, ať se podívá pořádně, jen protočil oči a dál listoval Facebookem.

Někdy mám pocit, že jsem v tom všem sama. Pracuju na poloviční úvazek v účtárně malé firmy v centru Prahy. Každé ráno vstávám dřív než všichni ostatní, abych připravila snídani, svačiny a vypravila děti do školy a školky. Po práci letím domů, nakoupím, uvařím, uklidím, pomůžu s úkoly. Večer padám do postele vyčerpaná a přemýšlím, jestli takhle má vypadat život.

Moje kamarádka Lenka mi nedávno řekla: „Jano, musíš si taky něco užít! Já byla minulý víkend s holkama na wellnessu v Karlových Varech.“ Jenže já nemám čas ani na kafe. A když už si ho uvařím, vypiju ho studené mezi skládáním ponožek a utíráním nosu.

Petr býval jiný. Když jsme spolu začínali, byl pozorný a ochotný pomoct. Po narození Matěje se ale něco změnilo. Začal trávit víc času v práci nebo u počítače. Když přijde domů, je unavený a nechce nic řešit. „Já vydělávám peníze, ty se staráš o domácnost,“ řekl mi jednou, když jsem ho prosila o pomoc s koupáním dětí.

Někdy mám pocit, že už ani nejsme partneři. Jsme spíš spolubydlící. Mluvíme spolu hlavně o tom, co je potřeba zařídit – kdo vyzvedne děti, co koupit v obchodě, kdy zaplatit složenky. O sobě navzájem skoro nic nevíme.

Jednou večer jsem se odhodlala a řekla mu: „Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Potřebuju pomoct.“ Podíval se na mě překvapeně: „Vždyť všechno zvládáš skvěle! Já bych to takhle nedal.“

To mě rozplakalo. Ne proto, že by mě pochválil – ale proto, že vůbec nevidí, jak moc mě to všechno stojí sil. Že nevidí moje slzy ve sprše ani to, jak se třesu únavou.

Začala jsem si psát deník. Tam můžu napsat všechno, co nemůžu říct nahlas. Třeba jak závidím ženám, které mají čas na sebe. Nebo jak mě bolí záda z věčného tahání nákupů a dětí. Jak mě štve, že Petr nevidí ani neumyté nádobí ve dřezu.

Jednou jsem slyšela Aničku říkat kamarádce: „Maminka je pořád unavená.“ Zastyděla jsem se. Nechci být pro své děti jen unavená máma.

Zkusila jsem s Petrem mluvit znovu. „Petře, proč mi nepomůžeš? Proč je všechno jen na mně?“

„Já nevím,“ pokrčil rameny. „Moje máma to taky všechno zvládala sama.“

„Ale já nechci být tvoje máma!“ vykřikla jsem zoufale.

Ticho. Petr odešel do obýváku a pustil si televizi.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ale mám strach – co by bylo s dětmi? Z čeho bychom žili? A hlavně – mám ještě sílu začínat znovu?

Někdy si představuju jiný život. Že bych měla víc času na sebe. Že bych mohla jít s kamarádkami do kina nebo si přečíst knížku bez výčitek svědomí. Že by mi někdo uvařil večeři nebo aspoň pochválil za to, co dělám.

Ale pak přijde ráno a já zase vstávám první. Děti mě obejmou a já cítím aspoň na chvíli štěstí.

Možná nejsem jediná žena v Česku, která to takhle má. Možná nás je víc – těch tichých hrdinek každodenního života.

Ale ptám se vás: Proč je pořád všechno jen na nás ženách? Kdy se to změní? A co mám vlastně udělat já sama?