Za zavřenými dveřmi: Příběh jedné návštěvy banky očima seniorky

„To snad není možné!“ vydechla jsem nahlas, když jsem už potřetí zatlačila na těžké skleněné dveře banky na rohu náměstí. Déšť mi stékal po kabátu, ruce se mi třásly nejen zimou, ale i vztekem. Automatické dveře, které tu byly vždycky, dnes zůstaly nehybné jako kámen. Za mnou se tvořila fronta lidí, někteří mladší, jiní v mém věku. Nikdo mi však nepomohl.

„Paní, zkuste to víc zatlačit,“ ozval se mladík s kapucí přes hlavu. Snažila jsem se, ale síly už dávno nemám tolik jako dřív. Nakonec mě pustil před sebe a dveře otevřel. „Děkuju,“ zamumlala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy ponížení. Vždycky jsem byla samostatná, nikdy jsem nechtěla být na obtíž. Ale dnes jsem si připadala jako někdo, kdo už do tohoto světa nepatří.

Uvnitř banky bylo narváno. Všichni stáli – židle u stěny byly odstraněné kvůli „rekonstrukci“. Opřela jsem se o hůl a snažila se najít místo, kde bych si mohla alespoň na chvíli odpočinout. Koleno mě bolelo čím dál víc, srdce mi bušilo až v krku. Přede mnou stála paní v mém věku a šeptla: „To je hrůza, že? Ani lavičku tu nemají.“ Přikývla jsem. „A ty dveře… kdybych tu nebyla s vnukem, nedostanu se dovnitř.“

Zaměstnankyně banky prošla kolem nás s papíry v ruce. „Prosím vás, nemáte někde židli? Je mi špatně,“ oslovila jsem ji tiše. Ani se nezastavila: „Bohužel, židle jsou uložené kvůli stavebním pracím. Musíte vydržet.“

Vydržet. To slovo mě bodlo jako nůž. Vydržet bolest, vydržet ponížení, vydržet nezájem. Vydržet svět, který na nás staré už nemyslí.

Začala jsem si v duchu přehrávat všechny ty situace z posledních let – schody bez zábradlí na poště, vysoké obrubníky u zastávek, úzké chodníky plné koloběžek a aut. Všude překážky, které mladí ani nevnímají. Pro ně je to samozřejmost. Pro nás je to boj.

Když jsem konečně přišla na řadu, byla jsem vyčerpaná. Sotva jsem dokázala vysvětlit paní za přepážkou, co potřebuji. „Můžete mi prosím pomoci s tímto formulářem? Špatně vidím na malá písmena.“ Paní se zamračila: „Formuláře jsou k dispozici online nebo tady na stojanu.“ Ukázala na roh místnosti, kde stál vysoký pult bez židle.

„Ale já nemám počítač… a tady nemohu stát dlouho.“

„To mě mrzí, ale musíte to zvládnout sama.“

Cítila jsem se jako přítěž. Jako někdo, kdo zdržuje provoz a komplikuje život ostatním. Když jsem konečně vyšla ven do deště, rozplakala jsem se. Ne kvůli bolesti v koleni nebo únavě – ale kvůli tomu pocitu neviditelnosti.

Doma jsem si sedla ke stolu a dlouho přemýšlela. Proč je tak těžké udělat z veřejných míst prostředí přístupné pro všechny? Proč musí být starší lidé neustále konfrontováni s tím, že už nejsou vítaní? Vždyť jsme celý život pracovali, platili daně, vychovávali děti… A teď máme stát v dešti před zavřenými dveřmi?

Večer přišla dcera Jana s vnučkou Terezkou. Vyprávěla jsem jim o své zkušenosti v bance. Jana se rozčílila: „To je ostuda! Měli by tam mít aspoň jednu lavičku! A co kdyby sis něco udělala?“ Terezka mě pohladila po ruce: „Babičko, až půjdeš příště do banky, půjdu s tebou.“

Ale já nechci být závislá na pomoci druhých. Chci jen žít důstojně a samostatně – stejně jako většina mých vrstevníků.

Druhý den jsem napsala dopis vedení banky. Popsala jsem jim svůj zážitek a požádala o nápravu. Odpověď přišla za týden: „Vaši připomínku jsme zaznamenali a předali k řešení.“ Nic konkrétního.

A tak čekám dál – nejen na opravené dveře nebo židli v bance, ale hlavně na změnu myšlení celé společnosti.

Kolik z nás musí ještě zažít podobné ponížení, než si někdo všimne? Opravdu jsme pro dnešní svět už jen přítěží? Nebo máme právo žít důstojně až do posledního dne?