Silvestr na hraně: Láska, touha a cena za rodinný klid

„Proč musíš být pořád taková? Všichni slaví, jen ty sedíš v koutě jako nějaký duch!“ křičel na mě Petr, když jsem se snažila v obýváku najít aspoň kousek ticha. Venku už dávno bouchaly petardy, děti od sousedů pištěly radostí a v našem bytě to vonělo po chlebíčcích a víně, které jsem připravila, i když jsem na oslavy nikdy nebyla.

„Já jen… prostě nemám náladu. Je to jen jeden večer, Petře,“ odpověděla jsem tiše, ale vím, že tohle není o Silvestru. Je to o tom, že už několik let žiju život, který mi není vlastní. Každý den se probouzím vedle muže, kterého jsem kdysi milovala, a přesto mám pocit, že jsem sama.

Petr se rozčílil ještě víc. „Tohle je přesně ono! Nikdy s ničím nejsi spokojená. Všichni se těší na nový rok, jen ty se tváříš, jako bys čekala na pohřeb.“

Zavřela jsem oči a v duchu si přehrála všechny ty večery, kdy jsem se snažila být tou správnou manželkou. Kdy jsem vařila jeho oblíbené jídlo, smála se jeho vtipům, i když mi připadaly trapné, a chodila na rodinné oslavy, kde jsem se cítila jako cizinec. Kdy jsem se vzdala práce v knihovně, protože Petr chtěl, abych byla víc doma s dětmi. Kdy jsem přestala psát, protože „na to teď není čas, Jano“.

„Mami, pojď s námi ven! Chceme si s tebou zapálit prskavky!“ volala na mě dcera Klárka, její oči zářily nadšením. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se zvedla. Pro děti bych udělala cokoli. Oblékla jsem si kabát a vyšla s nimi na mráz. Petr už stál venku s lahví sektu a smál se s našimi sousedy. Všichni vypadali šťastně, jen já cítila, jak se mi v hrudi svírá úzkost.

„Jano, pojď si s námi připít!“ volala na mě sousedka Lenka. Usmála jsem se, ale v hlavě mi běžela jediná myšlenka: Kdy jsem se naposledy opravdu smála? Kdy jsem naposledy dělala něco jen pro sebe?

Když jsme se vrátili domů, děti šly spát a Petr pustil televizi. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na svůj odraz v okně. Vypadala jsem unaveně, starší, než bych měla být. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem psala básně, kdy jsem měla sny o cestování, kdy jsem věřila, že život může být víc než jen rutina.

Petr přišel do kuchyně a nalil mi sklenku vína. „Tak co, už je ti líp? Měla bys být ráda, že máme všechno, co potřebujeme. Dům, děti, klid. Co ti vlastně chybí?“

Podívala jsem se na něj a poprvé za dlouhou dobu jsem se rozhodla být upřímná. „Chybím si já sama, Petře. Už nevím, kdo jsem. Všechno dělám pro vás, ale sama sebe jsem někde ztratila.“

Petr se zamračil. „To jsou zase ty tvoje nálady. Vždyť máš všechno, co jsi kdy chtěla.“

„Ne, Petře. To, co mám, je to, co jsi chtěl ty. Já chtěla něco jiného. Chtěla jsem psát, chtěla jsem pracovat, chtěla jsem žít i pro sebe, nejen pro rodinu.“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr pokrčil rameny a odešel zpátky do obýváku. Zůstala jsem sama se svými myšlenkami. Vzala jsem do ruky starý sešit, který jsem schovávala v šuplíku. Otevřela jsem ho a začala psát. Slova ze mě padala jako déšť. Psala jsem o bolesti, o ztracených snech, o tom, jaké to je být ženou, která se obětovala pro rodinu a přitom ztratila samu sebe.

Najednou jsem ucítila, jak mi po tváři stékají slzy. Ne proto, že bych byla nešťastná, ale proto, že jsem si konečně dovolila být upřímná sama k sobě. V tu chvíli jsem pochopila, že pokud něco nezměním, zůstanu navždy jen stínem toho, kým jsem mohla být.

Druhý den ráno jsem se rozhodla. Sedla jsem si s Petrem ke stolu a řekla mu: „Potřebuju změnu. Chci se vrátit do práce. Chci zase psát. Potřebuju čas pro sebe.“

Petr se na mě díval nechápavě. „A co děti? Kdo se o ně postará? Já přece pracuju!“

„Najdeme způsob. Ale už to takhle dál nejde. Nechci být jen manželka a matka. Chci být zase Jana.“

Následovaly týdny hádek, ticha i slz. Petr mi vyčítal sobectví, děti nechápaly, proč je máma najednou jiná. Ale já věděla, že musím vydržet. Začala jsem chodit na půl úvazku do knihovny, večer jsem psala a pomalu se učila znovu žít.

Jednou večer přišla Klárka do mého pokoje a tiše se zeptala: „Mami, proč jsi teď tak často smutná?“

Pohladila jsem ji po vlasech. „Nejsem smutná, jen se učím být zase sama sebou. A to někdy bolí.“

Dnes už vím, že cesta zpátky k sobě je dlouhá a plná překážek. Ale stojí za to. Protože když ztratíme sami sebe, co nám vlastně zůstane?

Někdy si večer sednu k oknu, dívám se na světla města a ptám se sama sebe: Kolik žen kolem mě žije cizí život jen proto, aby byl doma klid? A kolik z nás má odvahu začít znovu hledat samu sebe? Co byste udělali vy?