Bolí to tak moc: Moji rodiče mě jen využívali

„Tomáši, prosím tě, nemohl bys nám zase půjčit na nájem? Už nám přišla upomínka a víš, jak to je…“ slyším mámin hlas v telefonu, zatímco v druhé ruce držím studenou kávu a dívám se z okna na šedivou Prahu. Je únor, venku mrzne a já mám pocit, že mi mrzne i duše. Už ani nevím, kolikátý měsíc za sebou mi volají s prosbou o peníze. „Mami, já už fakt nevím, kde mám brát,“ odpovídám tiše, ale vím, že mě stejně neposlouchá. „Ty máš dobrou práci, Tomáši! My jsme tě vychovali, dali jsme ti všechno! To je tak těžké nám trochu pomoct?“ slyším v jejím hlase výčitku smíchanou s hysterií.

Zavěsím a cítím, jak se mi svírá žaludek. Vždycky to bylo stejné. Táta přišel domů z fabriky, sedl si k televizi a nadával na celý svět. Máma běhala po bytě, vařila levné polévky z pytlíku a stěžovala si na drahotu. „Kdybys nebyl tak chytrý a nešel na tu školu do Prahy, mohl jsi nám teď pomáhat doma,“ říkávala mi často. Ale já jsem chtěl víc. Chtěl jsem žít jinak než oni – nepočítat každou korunu, nebát se otevřít schránku kvůli složenkám.

Když jsem dostal práci v IT firmě na Smíchově, byl jsem na sebe pyšný. První výplata – koupil jsem jim nový sporák. Pak lednici. Pak přišly prosby o peníze na opravu auta, na dovolenou, na „nečekané výdaje“. Vždycky jsem dal. „Jsi náš jediný syn,“ říkali. „My už jsme staří.“

Ale nikdy to nebylo dost. Když jsem jednou řekl ne, máma mi tři dny nevolala. Táta mi poslal SMS: „Jestli ti za to stojíme…“ Cítil jsem se provinile. Jako bych byl špatný syn.

Jednou jsem přijel domů na víkend. Bylo to před Vánoci. V kuchyni voněly perníčky a máma se usmívala – poprvé po dlouhé době. „Tomášku, pojď ochutnat,“ volala mě ke stolu. Sedl jsem si a chvíli jsme si povídali o práci, o Praze, o tom, jak je všechno drahé. Pak přišlo to ticho – to napjaté ticho před bouří.

„Víš, Tomáši,“ začala máma opatrně, „my jsme si říkali… že bys nám mohl přispět i na ten nový kotel. Vždyť víš, jak je tu zima.“ Táta mlčel a díval se do stolu. „A kdybys mohl i něco navíc – třeba na ten nákup na svátky…“

V tu chvíli mi došlo, že pro ně nejsem syn – jsem bankomat. Zvedl jsem se od stolu a šel ven do mrazu. Procházel jsem se po sídlišti, kde jsem vyrůstal, a přemýšlel: Kde se to pokazilo? Proč mě nikdy nepochválili za to, co jsem dokázal? Proč je moje hodnota jen v tom, kolik jim můžu dát?

Začal jsem chodit k psycholožce – paní Novotná byla první člověk, který mi řekl: „Máte právo žít svůj život.“ Zpočátku jsem tomu nevěřil. Vždyť rodina je přece všechno! Ale čím víc jsme spolu mluvili, tím víc jsem chápal, že láska není obchod.

Jednoho dne jsem se rozhodl říct dost. Zavolal jsem mámě a řekl jí: „Mami, už vám nemůžu dál posílat peníze. Potřebuju taky myslet na sebe.“ Nastalo ticho. Pak pláč. Výčitky. „Co jsme ti udělali? Jak můžeš být tak bezcitný?“

Bylo to peklo. Několik týdnů mi nevolali vůbec. Táta napsal jen: „Zklamal jsi nás.“

Začal jsem žít jinak – šetřil jsem si na vlastní byt, chodil s kamarády do kina, poznával nové lidi. Ale pořád mě to bolelo. Každý večer jsem si říkal: Jsem opravdu tak špatný syn? Nebo mám právo být šťastný?

Jednou večer mi přišla SMS od mámy: „Chybíš nám.“ Odpověděl jsem: „I vy mně.“ Ale už jsem věděl, že musím chránit sám sebe.

Možná mě budou ostatní soudit – že rodinu mám podporovat za každou cenu. Ale co když ta cena je moje vlastní štěstí?

Někdy v noci přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a využíváním? A kolik toho musí člověk obětovat pro ty, které miluje?