Zelená závistí: Můj boj s otčímovou protekcí na sestřině svatbě
„Proč zase všechno platíš Kláře? Vždyť já jsem si na svou svatbu musela půjčit!“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do kuchyně a viděla Milana, jak s úsměvem podepisuje další převod peněz. Máma se na mě podívala s výčitkou v očích, ale Milan jen pokrčil rameny. „Klára je mladší, chce mít krásnou svatbu. Ty jsi přece nikdy nebyla tak náročná, Lucie.“
Tohle byla poslední kapka. Už týdny jsem sledovala, jak se kolem Klářiny svatby točí celý dům. Máma běhala po obchodech, Milan zařizoval pronájem sálu v centru Prahy, dokonce i babička prodala nějaké šperky, aby přispěla na šaty. Když jsem se před pěti lety vdávala já, dostala jsem od Milana obálku s deseti tisíci a pár rad do života. Tehdy mi to přišlo normální – byla jsem zvyklá dělat věci sama. Ale teď, když vidím tu nespravedlnost, dusí mě to.
Sedla jsem si ke stolu a v hlavě mi vířily vzpomínky. Bylo mi pět, když můj biologický otec odešel. Máma mi nikdy neřekla proč. Milan přišel do našeho života jako tichý zachránce – nosil mi bonbony, učil mě jezdit na kole a říkal mi „princezno“. Nikdy jsem nepochybovala, že je můj táta. Pravdu jsem zjistila až ve dvanácti, když jsem náhodou našla starý rodný list. Máma mi tehdy řekla: „Milan tě má rád jako vlastní.“ A já tomu věřila.
Jenže teď… Teď mám pocit, že jsem byla celý život jen náhradní řešení. Klára je jeho dcera – jeho krev. Všechno jí projde, všechno dostane. Když jsme byly malé, já musela být ta rozumná, ta starší. Klára mohla být rozmazlená a Milan ji vždycky bránil. „Nech ji být, Lucko, je ještě malá,“ říkával. Ale teď už jsme dospělé a nic se nezměnilo.
„Lucko, nech toho,“ ozvala se máma tiše. „Klára má těžké období, chce mít hezkou svatbu.“
„A já jsem neměla těžké období? Taky jsem chtěla hezkou svatbu! Jenže vy jste mi řekli, že peníze nejsou!“ hlas se mi třásl vztekem i smutkem.
Milan se na mě podíval s ledovým klidem. „Každý má něco jiného. Ty jsi silná holka, Lucie. Klára potřebuje víc podpory.“
V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč já musím být vždycky ta silná? Proč já musím všechno zvládnout sama? Proč mě nikdy nenapadlo se ptát, proč je Klára vždycky na prvním místě?
Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle svého muže Pavla a v hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy jsem byla odstrčená stranou. Když Klára dostala nové kolo a já jen staré po sousedovi. Když Milan přišel na její školní vystoupení a na moje zapomněl. Když jí koupil auto k osmnáctinám a mně jen poplácal po rameni.
Ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima. V kanceláři si mě hned všimla kolegyně Jana. „Co je s tebou? Vypadáš hrozně.“
„Rodinné trable,“ zamumlala jsem.
„Zase Klára?“
Přikývla jsem a Jana si povzdechla: „Víš co? Moje sestra je to samé. Vždycky byla tatínkova holčička.“
Bylo zvláštní slyšet, že v tom nejsem sama. Ale stejně mě to nebolelo o nic míň.
O víkendu byla zkouška šatů. Klára stála před zrcadlem v bílých krajkách a Milan ji obdivoval: „Jsi nádherná, princezno.“ Já seděla v koutě a cítila se neviditelná.
Po chvíli ke mně přišla Klára: „Lucko, co ti je? Jsi poslední dobou nějaká protivná.“
„Nic mi není,“ zalhala jsem.
„Jestli ti vadí, že mi táta pomáhá…“
„Není to jen o tom,“ přerušila jsem ji. „Vadí mi, že jsi pro něj vždycky byla důležitější.“
Klára se zamračila: „To není pravda! Jenom ty jsi vždycky byla taková uzavřená…“
„Protože jsem neměla na výběr! Musela jsem být silná!“ vyhrkla jsem.
Klára odešla uraženě pryč a já tam zůstala sama se svými myšlenkami.
Doma jsem večer seděla u stolu naproti Milanovi. „Proč jsi nikdy nebyl stejný ke mně jako ke Kláře?“ zeptala jsem se tiše.
Milan dlouho mlčel. Pak řekl: „Možná proto, že jsem měl strach tě zklamat. Nebyl jsem tvůj opravdový táta…“
„Ale pro mě jsi byl jediný táta,“ zašeptala jsem.
Milan sklopil oči: „Možná jsem to pokazil.“
Slzy mi tekly po tvářích a v tu chvíli jsem nevěděla, jestli ho nenávidím nebo miluju.
Dnes už vím, že některé rány se nezahojí nikdy úplně. Ale možná je důležité o nich mluvit – i když to bolí.
Ptám se vás: Zažili jste někdy pocit, že jste v rodině až druzí? Jak jste se s tím vyrovnali?