Dvakrát zlomené srdce: Jak jsem mohla věřit vlastní mámě?

„Mami, prosím tě, kde jsou kluci?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi ruce šíleně třásly. Bylo to v ten osudný pátek, kdy jsem se vracela z noční směny v nemocnici a těšila se, jak obejmu své dva syny – Davídka a Matýska. Místo toho jsem slyšela jen ticho a pak matčin roztřesený hlas: „Lucie… něco se stalo.“

V tu chvíli se mi svět rozpadl na tisíc střepů. Věděla jsem, že je zle. Věděla jsem to dřív, než mi to máma mezi vzlyky řekla. „Davídek… spadl do rybníka. Neudržela jsem ho…“

Bylo to jako zlý sen. Policie, sanitka, sousedé, kteří se dívali zpoza záclon. Všichni šeptali: „To je ta Lucie, co jí umřel syn.“ Ale já pořád slyšela jen mámin hlas v hlavě: „Neudržela jsem ho.“

Po pohřbu jsem byla jako tělo bez duše. Matýsek mi zůstal – poslední světlo v mém temném tunelu. Ale já musela zpátky do práce, abych nás uživila. Máma mi slíbila, že se o něj postará. „Lucinko, přísahám, že tentokrát si dám pozor,“ říkala a tiskla mě k sobě.

Jenže za čtyři měsíce zazvonil telefon znovu. Tentokrát už jsem ani nekřičela. Jen jsem seděla na posteli a poslouchala, jak mi policista oznamuje, že Matýsek… že Matýsek už není.

Dva pohřby během jednoho roku. Dvě malá bílá rakvička. Dvě prázdné postýlky doma. A já – matka, která nedokázala ochránit své děti.

Začalo vyšetřování. Nejprve všichni říkali, že to byla nešťastná náhoda. Ale pak vypluly na povrch věci, které jsem nikdy nechtěla slyšet. Sousedi začali mluvit o tom, jak máma poslední dobou pila víc než obvykle. Jak byla často nervózní a křičela na kluky. Jak jednou Matýsek přišel s modřinou na ruce.

„Lucie, věděla jste o tom?“ ptala se mě sociální pracovnice s ledovým klidem.

„Ne… já… máma by nikdy…“ koktala jsem.

Ale pak jsem si vzpomněla na dětství. Na to, jak mě máma někdy zamykala do sklepa, když byla unavená nebo naštvaná. Na to, jak mi vždycky říkala: „Nesmíš to nikomu říct, jinak tě nikdo nebude mít rád.“

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě. O své mateřské intuici. O tom, jestli jsem vůbec dobrá matka.

Soudní proces byl jako noční můra. Seděla jsem v lavici pro svědky a dívala se na svou mámu – ženu, kterou jsem milovala a které jsem svěřila to nejcennější na světě. Její oči byly prázdné, tvář strhaná věkem a výčitkami.

„Paní Novotná,“ začal soudce, „můžete nám vysvětlit, co se stalo toho dne?“

Máma mlčela dlouho. Pak zašeptala: „Já už nevím… byla jsem unavená… chtěla jsem si jen na chvíli lehnout…“

Všichni v soudní síni zadrželi dech.

„A pila jste alkohol?“ zeptal se státní zástupce.

Máma sklopila hlavu: „Ano.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč mi to neřekla? Proč mi lhala? Proč jsem jí věřila?

Po skončení jednání za mnou přišla teta Jana – mámina sestra. „Lucko, tvoje máma nikdy nebyla v pořádku,“ řekla tiše. „Pamatuješ si na ty její výbuchy? Na to, jak tě jednou nechala samotnou v lese?“

Vzpomínky se mi vracely jako lavina. Celé dětství bylo plné strachu a mlčení. Ale já si to nikdy nechtěla připustit.

Po rozsudku – podmínka a zákaz styku s dětmi – jsem seděla doma a dívala se na fotografie svých synů. Byla jsem sama. Otec kluků odešel už dávno a přátelé se postupně vytratili.

Každý den si kladu otázku: Co kdybych byla odvážnější? Co kdybych tehdy poslechla svůj vnitřní hlas a nenechala kluky u mámy?

Jednou večer mi přišla zpráva od sousedky paní Dvořákové: „Lucko, nejsi špatná matka. Udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla.“

Ale já tomu pořád nevěřím.

Někdy mám pocit, že už nikdy nebudu schopná někomu věřit – ani sobě.

A tak tu sedím u okna, dívám se do tmy a ptám se sama sebe: Může člověk někdy odpustit takovou zradu? A je vůbec možné začít znovu žít po tom všem?