Šetřím každou korunu, ale rodina mě bere jako bankomat: Můj příběh o lásce, zklamání a odvaze říct dost

„Gregor, prosím tě, půjč mi ještě těch pět tisíc. Vrátím ti to hned, jak mi přijde výplata, fakt slibuju!“ slyším bratrovu naléhavou esemesku v hlavě, zatímco sedím v tramvaji cestou z práce. Venku prší a já si v kapse mnou poslední dvoustovku. Vím, že bych měl odmítnout. Vím to už dávno. Ale stejně mu ty peníze pošlu. Jako pokaždé.

Jmenuji se Gregor Novák a všichni v okolí mě znají jako toho, kdo počítá každou korunu. V práci si ze mě dělají legraci, že bych snad i účtenky žehlil, abych je mohl použít dvakrát. Ale doma? Doma jsem pro rodiče a bratra spíš něco jako bezedná kasička. A já? Já jim to pořád umožňuju.

Pamatuju si přesně ten první moment, kdy jsem měl říct ne. Bylo mi dvacet čtyři a bratr Ondřej přišel s tím, že potřebuje peníze na kauci za byt. „Víš přece, že ti to vrátím, Gregore! Jsi můj brácha!“ A já, i když jsem měl našetřeno sotva na vlastní nájem, jsem mu ty peníze dal. Nevrátil je nikdy.

Od té doby se to opakovalo pořád dokola. Máma potřebovala na novou pračku, táta na opravu auta, Ondřej na splátku telefonu. Vždycky jsem byl ten první, koho napadlo požádat. A já? Já jsem nikdy neřekl ne. Vždycky jsem si říkal: „Je to přece rodina.“

Jenže s každou další půjčkou jsem cítil větší tíhu na hrudi. Začal jsem šetřit ještě víc – v práci jsem si nosil obědy z domova, nekupoval si nové oblečení a do kina jsem nešel už roky. Kamarádi se mi smáli: „Ty jsi fakt skrblík, Gregore!“ Jenže oni nevěděli, že všechny moje úspory mizí v černé díře jménem rodina.

Jednou večer jsem seděl u rodičů v kuchyni. Táta si naléval další panáka a máma krájela chleba. „Gregore, Ondra říkal, že mu zase pomůžeš s nájmem. Jsi hodný kluk,“ usmála se na mě máma a pohladila mě po ruce. V tu chvíli jsem měl chuť křičet: „A kdo pomůže mně?“ Ale místo toho jsem jen přikývl.

Začal jsem být unavený. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Každý měsíc jsem počítal, jestli mi zbyde aspoň na tramvajenku. Když jsem jednou Ondrovi řekl, že už mu nemůžu půjčit, urazil se: „Ty máš peněz dost! Jenom se o ně nechceš dělit! Vždyť jsi náš brácha!“ A rodiče? Mlčeli.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel ve schránce dopis od exekutora. Ondřej si vzal půjčku na moje jméno – prý „jen na chvíli“, protože já mám lepší bonitu. Nikdy mi o tom neřekl. Seděl jsem v kuchyni a třásl se vzteky i zoufalstvím.

„Mami! Tati! Ondřej mě dostal do průšvihu! Mám exekuci kvůli němu!“ křičel jsem zoufale.

Máma jen pokrčila rameny: „No tak to nějak zaplaťte spolu… Jste přece bratři.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Poprvé v životě jsem řekl: „Dost! Už nikdy!“

Začal jsem chodit k psychologovi. Naučil mě říkat ne. Naučil mě myslet i na sebe. Bylo to těžké – rodiče mi vyčítali sobectví, Ondřej mi přestal volat úplně.

Ale já poprvé za dlouhou dobu začal žít svůj život. Koupil jsem si nové boty, šel do kina s kamarády a dokonce jsem si našel přítelkyni – Janu. Ta mi jednou řekla: „Gregor, nejsi lakomec. Jen ses bál být sám.“

Dnes už vím, že štědrost není povinnost a rodina není automatický nárok na moji peněženku. Ale pořád mě někdy bolí u srdce, když vidím mámu s tátou nebo když potkám Ondřeje na ulici a on dělá, že mě nezná.

Možná jsem přišel o rodinu – nebo aspoň o tu iluzi rodiny, kterou jsem měl v hlavě. Ale získal jsem sebe.

A tak se ptám: Je správné obětovat všechno pro rodinu? Nebo máme právo říct dost i těm nejbližším? Co byste udělali vy na mém místě?