„Milý, jsem v Brně a děti jsou u mamky.“ – Vyznání vyčerpané matky na hraně sil

„Mami, kde je moje tričko s dinosaurem?“ ozvalo se z dětského pokoje, zatímco jsem v kuchyni zápasila s hrncem převařených těstovin. V tu chvíli mi v hlavě hučelo jako v úlu. „Podívej se do koše na prádlo, Adámku!“ odpověděla jsem, ale hlas mi zněl cize, unaveně, skoro jako bych to nebyla já.

Bylo pondělí ráno, venku lilo a já měla pocit, že už nikdy nebude svítit slunce. Manžel Petr seděl u stolu, listoval novinami a občas zabručel něco o tom, že mu chybí čisté ponožky. Děti křičely, pes štěkal a já měla chuť utéct. Jenže kam? Vždyť jsem matka, manželka, dcera – všechno pro všechny, jen ne pro sebe.

„Lucko, kde je moje káva?“ ozval se Petr. „Promiň, hned ti ji udělám,“ odpověděla jsem automaticky a přitom jsem si uvědomila, že už ani nevím, kdy jsem naposledy vypila kávu v klidu sama. Všechno bylo na mně – domácnost, děti, nákupy, úkoly do školy, dokonce i péče o tchyni po operaci kyčle. Nikdo se nezeptal: „A co ty, Lucko? Jak se máš?“

Ten den jsem to už nevydržela. Po obědě jsem zavolala mámě: „Mami, mohla bys dneska vzít děti k sobě? Potřebuju si něco zařídit.“ Máma slyšela v mém hlase něco zlomeného a jen tiše řekla: „Přijeď.“

Večer jsem sbalila dětem batůžky a odvezla je k mámě do Bystrce. Když jsem se vracela domů, v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Co když tohle všechno nezvládnu? Co když jednoho dne prostě odejdu a už se nevrátím?

Doma bylo ticho. Petr seděl u televize a ani si nevšiml, že děti nejsou doma. „Kde jsou kluci?“ zeptal se až po hodině. „U mámy,“ odpověděla jsem krátce. „A proč?“ „Protože potřebuju být chvíli sama.“

Následující ráno jsem vstala dřív než obvykle. Seděla jsem u stolu s hrnkem kávy a dívala se z okna na šedou oblohu. Najednou mi došlo, že pokud teď něco neudělám, ztratím samu sebe úplně. Vzala jsem papír a napsala: „Milý Petře, jsem v Brně. Děti jsou u mamky. Prosím tě, odpusť mi a pochop mě.“

Zabalila jsem si pár věcí a odjela vlakem do Brna. Seděla jsem v kupé a dívala se na krajinu ubíhající za oknem. Po tváři mi tekly slzy – úleva i vina zároveň. Bylo mi třicet pět let a poprvé v životě jsem udělala něco jen pro sebe.

V Brně jsem se ubytovala v malém penzionu na Veveří. První noc jsem skoro nespala – v hlavě mi běžely výčitky: Co když Petr nezvládne děti? Co když mě budou všichni odsuzovat? Ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Ráno jsem šla na procházku po Špilberku a poprvé po letech vdechla vzduch bez pocitu tíhy.

Druhý den mi volala máma: „Lucko, jsi v pořádku?“ „Ano, mami. Potřebuju si jen srovnat myšlenky.“ Máma mlčela a pak řekla: „Vždycky tu pro tebe budu.“

Petr mi poslal zprávu: „Co to má znamenat? Jak jsi mohla odejít?“ Odpověděla jsem mu upřímně: „Protože už nemůžu dál dělat všechno sama. Potřebuju pomoc. Potřebuju cítit, že nejsem jen služka.“

Následující dny byly zvláštní směsicí svobody a strachu. Chodila jsem po městě, seděla v kavárnách a pozorovala lidi kolem sebe. Přemýšlela jsem o tom, kdy se ze mě stala žena, která zapomněla na vlastní sny. Vzpomněla jsem si na dobu před dětmi – jak jsem chtěla studovat psychologii, jak mě bavilo malovat… Kam to všechno zmizelo?

Po týdnu mi Petr zavolal: „Lucko, přijď domů. Děti tě potřebují.“ V jeho hlase byla poprvé nejistota. „A co ty? Ty mě potřebuješ?“ zeptala jsem se tiše.

Dlouho mlčel. „Asi jsme ti toho naložili moc,“ přiznal nakonec. „Nevěděl jsem…“

Vrátila jsem se domů s pocitem, že něco se změnilo – ve mně i mezi námi. Petr začal víc pomáhat s domácností i s dětmi. Já si našla čas na sebe – začala jsem chodit na keramiku a jednou týdně si dopřála večer jen pro sebe.

Ale někdy mě pořád přepadne strach: Co když zase sklouznu do starých kolejí? Co když jednou zase zapomenu na své vlastní potřeby?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která někdy utekla před vlastním životem jen proto, aby mohla zase dýchat. Možná je čas začít mluvit o tom, kde je hranice obětování pro druhé.

Řekněte mi – kdy jste naposledy mysleli jen na sebe? A kde je podle vás ta hranice mezi péčí o druhé a péčí o sebe?