Utíkám do práce, abych unikla manželovi: Příběh o skryté bolesti za každodenním úsměvem

„Zase jsi zapomněla koupit mléko, Lenko! Vždyť jsem ti to říkal už včera!“ Jeho hlas mě bodl jako ledová sprcha hned po ránu. Stála jsem v předsíni, kabát ještě na rameni, klíče v ruce, a v duchu jsem počítala do deseti, abych nevybuchla. „Promiň, Honzo, dneska to koupím cestou z práce,“ odpověděla jsem tiše a snažila se, aby mi nezadrhl hlas. Děti už seděly u stolu a tvářily se, že nic neslyší. Ale já věděla, že slyší všechno.

Zabouchla jsem za sebou dveře a srdce mi bušilo až v krku. Výtah byl zase rozbitý, takže jsem seběhla pět pater pěšky. Každý krok dolů byl jako únik od dusivé atmosféry našeho bytu. Venku bylo chladno, ale já cítila zvláštní úlevu. V práci jsem byla někdo – kolegové mě respektovali, šéfová mi důvěřovala. Ale doma? Doma jsem byla jen ta, co zapomíná mléko a nikdy není dost dobrá.

V tramvaji jsem si opřela hlavu o okno a pozorovala šedivou Prahu. V hlavě mi běžely včerejší hádky: kvůli špatně pověšenému prádlu, kvůli tomu, že jsem zapomněla zaplatit složenku, kvůli tomu, že jsem se smála moc nahlas na rodinné oslavě. Honza byl vždycky takový – puntičkářský, přesný, všechno muselo být podle něj. Ale poslední roky to bylo horší. Jako by se snažil kontrolovat každý můj pohyb.

V práci jsem si udělala kafe a usedla k počítači. „Ahoj Leni, jak je?“ zeptala se mě kolegyně Petra a já se na ni usmála. „Dobrý,“ zalhala jsem automaticky. Nikdo tu nevěděl, co se děje doma. Nikdo netušil, že práce je pro mě útočištěm. Tady jsem mohla dýchat.

Když jsem měla chvíli klidu, otevřela jsem e-mail od šéfové: „Lenko, skvělá práce na tom projektu! Opravdu si toho vážím.“ Usmála jsem se sama pro sebe. Tady mě někdo oceňuje. Tady nejsem jen stín.

Po práci jsem šla do obchodu a koupila mléko i chleba. Domů se mi nechtělo. Zastavila jsem se ještě na lavičce v parku a dívala se na děti, jak si hrají na hřišti. Přemýšlela jsem o tom, jak dlouho ještě vydržím žít ve lži. Před dětmi i před sousedy hraju divadlo – usmívám se, vařím večeře, chodím na třídní schůzky. Nikdo neví, jak moc mě to všechno bolí.

Když jsem přišla domů, Honza seděl u televize a ani se na mě nepodíval. „Máš to mléko?“ zeptal se bez zájmu. Položila jsem tašku na stůl a šla za dětmi do pokoje. „Mami, půjdeš s námi zítra na hřiště?“ ptala se malá Anička s nadějí v očích. „Jestli budu moct,“ pohladila jsem ji po vlasech a cítila výčitky svědomí.

Večer jsme seděli u večeře a Honza začal rozebírat, jak je všechno špatně – že je v bytě nepořádek, že děti jsou moc hlučné, že já pořád něco zapomínám. Snažila jsem se nevnímat jeho slova a myslet na něco hezkého. Ale bylo to těžké.

Po večeři jsem umývala nádobí a v hlavě mi běžela slova mojí maminky: „Musíš vydržet kvůli dětem.“ Ale co když už nemůžu? Co když už nemám sílu?

Jednou večer jsem zaslechla Aničku šeptat bratrovi: „Proč je maminka pořád smutná?“ Zlomilo mi to srdce. Nechtěla jsem, aby děti vyrůstaly v tomhle napětí. Ale bála jsem se udělat krok do neznáma.

Jednoho dne mi Petra v práci řekla: „Leni, pojď večer na víno.“ Nejdřív jsem odmítla – Honza by zuřil. Ale pak jsem si řekla: Proč ne? Chci aspoň na chvíli cítit radost.

Seděly jsme spolu v malé vinárně na Vinohradech a já jí poprvé řekla pravdu: „Petro, já doma nejsem šťastná.“ Podívala se na mě soucitně: „Lenko, proč s ním jsi?“ Rozplakala jsem se. „Kvůli dětem… kvůli tomu, co by řekli lidi… bojím se.“

Petra mě objala: „Nemůžeš žít celý život ve strachu.“

Doma mě čekal Honza s ledovým pohledem: „Kde jsi byla? Víš vůbec kolik je hodin?“ Mlčela jsem. Poprvé v životě jsem mu nelhala – řekla jsem pravdu: „Byla jsem s kamarádkou.“

Další dny byly napjaté. Honza byl ještě protivnější než obvykle. Ale já cítila zvláštní klid – jako bych udělala první krok k tomu být sama sebou.

Začala jsem přemýšlet o tom, co bych chtěla od života. Chci být vzorem pro své děti? Chci jim ukázat, že je normální žít ve strachu? Nebo jim chci ukázat odvahu?

Jednoho rána jsem sbalila dětem batůžky a řekla jim: „Jdeme k babičce.“ Honza zuřil, ale já byla rozhodnutá.

Seděla jsem u maminky v kuchyni a poprvé po letech se nadechla z plných plic.

Možná to nebude snadné. Možná budu muset začít znovu od nuly. Ale aspoň budu žít svůj život.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen kolem nás nosí stejnou masku jako já? Kolik z nás má odvahu ji sundat? Máme právo být šťastné?