Porota v zákulisí: Oblečení, pohledy a touha po přijetí

„To si vážně vezmeš na sebe?“ ozvalo se od stolu, kde seděl můj táta s bráchou. Zastavila jsem se ve dveřích obýváku, v ruce jsem držela talíř s chlebíčky a na sobě nové šaty – vínové, s jemným květinovým vzorem, které jsem si koupila za první výplatu. V tu chvíli mi připadalo, že se celý svět zastavil a všichni čekají na mou odpověď. „Proč ne?“ snažila jsem se o lehký tón, ale v žaludku mi to ztěžklo. Táta si odkašlal a brácha se uchechtl: „No, je to trochu moc, ne? Na rodinný oběd?“ Máma se na mě podívala s úsměvem, ale v očích jí probleskla nejistota. „Mně se líbí,“ řekla tiše, ale nikdo ji neposlouchal.

Sedla jsem si ke stolu a cítila na sobě pohledy. Děda mlčel, jen si zamyšleně míchal kávu. Strýc Petr se naklonil ke svému synovi a něco mu pošeptal. Všichni muži v místnosti najednou měli potřebu vyjádřit svůj názor na to, co mám na sobě. „Víš, Lucko,“ začal táta opatrně, „dneska je to všechno takové… vyzývavé. Dřív holky nosily něco jiného.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem nebyla dospělá žena, která má právo vybrat si, co chce nosit. Byla jsem zase malá holka, která musí poslouchat. „Tati, jsou to jen šaty,“ odpověděla jsem tiše. „A já se v nich cítím dobře.“

Brácha protočil oči: „No jo, hlavně že je to podle módy.“

V tu chvíli jsem měla chuť vstát a odejít. Ale zůstala jsem sedět a snažila se nevnímat jejich pohledy. V hlavě mi vířily otázky: Proč je pro ně tak důležité, co mám na sobě? Proč mají pocit, že mají právo mě soudit?

Oběd pokračoval v napjatém tichu. Máma se snažila odvést řeč jinam, ale téma šatů viselo ve vzduchu jako těžký závoj. Když jsme dojedli, odešla jsem do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a rozplakala se.

Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mi někdo říkal, co bych měla nebo neměla nosit. Na základce mi spolužačky vyčítaly, že nenosím džíny jako ony. Na střední mi kluci říkali, že sukně jsou moc krátké nebo moc dlouhé. V práci mi kolegyně radila, abych byla „nenápadná“, protože šéf prý nemá rád výrazné barvy.

Ale dneska to bylo jiné. Dneska mě soudili ti nejbližší – rodina. A bolelo to víc než všechny posměšky cizích lidí.

Večer za mnou přišla máma. Sedla si vedle mě a pohladila mě po vlasech. „Lucko, já vím, že je to těžké,“ řekla tiše. „Ale chlapi… oni to prostě nechápou. Mají pocit, že tě chrání.“

„Ale před čím?“ vyhrkla jsem zoufale. „Před tím, abych byla sama sebou?“

Máma pokrčila rameny: „Možná před světem. Možná před sebou samými.“

Dlouho jsme mlčely. Pak jsem se zeptala: „A ty? Ty bys chtěla být někdy jiná?“

Usmála se smutně: „Každý den.“

Druhý den ráno jsem šla do práce v těch samých šatech. Cestou tramvají jsem cítila pohledy – některé obdivné, jiné odsuzující. V kanceláři si kolegyně Jana všimla mého rozpoložení: „Co je? Něco se stalo?“

Všechno ze mě vypadlo – rodinný oběd, poznámky táty i bráchy, mámina slova. Jana mě vyslechla a pak řekla: „Víš co? Já bych jim ukázala! Nosila bych ty šaty klidně každý den.“

Zasmála jsem se poprvé od včerejška.

Ale večer doma to pokračovalo. Táta seděl u televize a když jsem prošla kolem něj do kuchyně, jen zavrtěl hlavou: „Zase ty šaty…“

Zastavila jsem se a poprvé v životě mu odpověděla bez strachu: „Tati, já nejsem tvoje malá holka. Jsem dospělá žena a chci být sama sebou.“

Podíval se na mě překvapeně a chvíli bylo ticho. Pak jen zamumlal: „No jo…“

Ten večer jsem dlouho přemýšlela o tom, proč je pro nás ženy tak těžké být přijaty takové, jaké jsme. Proč musíme neustále bojovat s představami druhých – otců, bratrů, partnerů i kolegyň? Proč je naše hodnota pořád spojovaná s tím, jak vypadáme?

Možná nikdy nenajdu odpověď. Ale jedno vím jistě – už nikdy nedovolím nikomu, aby rozhodoval o tom, kdo jsem.

A co vy? Jak často jste museli bojovat za právo být sami sebou? Myslíte si, že někdy přijde den, kdy nás přestanou soudit podle toho, co máme na sobě?