V zajetí regálů: Boj o důstojnost v supermarketu

„Paní, můžete si pohnout? Tady není místo na kochání!“ ozvalo se za mnou netrpělivě, když jsem se pokoušela dosáhnout na mou oblíbenou kávu vysoko na horním regálu. Ruka se mi třásla a rameno bolelo, ale nechtěla jsem ustoupit. Vždyť jsem tu byla první! Otočila jsem se a spatřila mladou ženu s kočárkem, která mě probodávala pohledem. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem a snažila se uhnout, ale kolečka mého starého vozíku se zasekla o dlažbu. V tu chvíli jsem si připadala menší než kdy dřív.

Jmenuji se Marie Novotná a je mi osmdesát let. Dřív jsem byla učitelka češtiny na základní škole v Kladně, teď žiju sama v malém bytě na sídlišti. Děti mám dvě – Petra a Janu – ale oba jsou zaneprázdnění svými životy. Petr pracuje v Praze jako právník a Jana má tři děti a manžela, který je pořád někde na služební cestě. Občas mi zavolají, ale většinou slyším jen: „Mami, promiň, teď nemůžu, zavolám později.“

Nakupování bylo vždycky mým malým rituálem. Dřív jsme chodili s manželem do malého obchodu na rohu, kde nás znali jménem. Teď už je tam jen herna a supermarket Globus je jediná možnost. Každý pátek si vezmu vozík a vydám se na cestu mezi regály, které jsou vyšší než já a zboží je často mimo můj dosah. Dnes jsem si připadala obzvlášť slabá – možná proto, že mi ráno Jana volala a mezi řečí mi oznámila, že na víkend zase nepřijedou.

„Potřebujete pomoct?“ zeptal se mě mladík v zelené vestě, když viděl, jak marně natahuji ruku ke kávě. „Ano, prosím,“ odpověděla jsem tiše. Podal mi balíček a já mu poděkovala. Usmál se a odešel dál. Bylo to poprvé za celý den, kdy jsem měla pocit, že mě někdo vidí.

Procházela jsem mezi regály a snažila se najít těstoviny. Všude kolem mě spěchali lidé s mobily u ucha, děti křičely a já měla pocit, že překážím. U chladicího boxu jsem potkala sousedku paní Hanu. „Marie, ty jsi tu sama? To já už radši objednávám přes internet, syn mi to přiveze,“ svěřila se mi. „Ale já bych doma nevydržela,“ odpověděla jsem. „Aspoň tu vidím lidi.“

Když jsem dorazila k pokladně, fronta byla dlouhá a já cítila, jak mi tuhnou nohy. Za mnou stál muž středního věku a nervózně pokukoval na hodinky. „Mohla byste si připravit peníze předem?“ utrousil polohlasem. Snažila jsem se najít peněženku v kabelce, ale prsty mě neposlouchaly. Pokladní byla mladá dívka s nalakovanými nehty a znuděným výrazem. „Máte klubovou kartu?“ zeptala se bez zájmu. Zavrtěla jsem hlavou.

Když jsem konečně zaplatila a vyjela ven, začalo pršet. Zastavila jsem se pod přístřeškem a sledovala lidi, jak spěchají k autům. Můj autobus jel až za půl hodiny. Sedla jsem si na lavičku a rozplakala se. Ne proto, že bych byla slabá – ale proto, že jsem si připadala neviditelná.

Doma jsem rozbalila nákup a zjistila, že jsem zapomněla koupit máslo. „Zase budu muset zítra,“ povzdechla jsem si nahlas do prázdného bytu. Telefon mlčel.

Večer mi zavolala Jana: „Mami, jak ses měla?“ Chtěla jsem jí říct pravdu – že supermarket je pro mě boj o důstojnost, že bych si přála víc pochopení od lidí i od ní samotné. Ale místo toho jsem jen řekla: „Dobrý den to byl.“

Sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Proč je pro staré lidi tak těžké být slyšet? Proč musíme bojovat o každou drobnost? Máme ještě právo na důstojnost – nebo jsme už jen překážkou v cizím spěchu?