Mezi dvěma ohni: Jak jsem hledala sílu v Bohu, když můj manžel stál na straně své rodiny
„To snad nemyslíš vážně, Petře!“ vyhrkla jsem, když mi oznámil, že na víkend zase pojedeme k jeho matce do Brna. „Slíbila jsem dětem výlet na Sázavu. Už třetí týden jim něco slibujeme a vždycky to zrušíš kvůli své rodině!“
Petr se na mě ani nepodíval. „Maminka je sama, Aleno. Potřebuje nás. Sázava počká.“
V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Už několik let jsem žila ve stínu jeho rodiny. Když jsme se brali, sliboval mi, že budeme tým. Ale od svatby jako by se všechno změnilo. Jeho matka, paní Věra, byla všude. Každý náš krok komentovala, do všeho se pletla. A Petr? Ten jí nikdy neodporoval.
Pamatuji si, jak jsem jednou přišla domů a našla paní Věru v naší kuchyni. „Alenko, ty neumíš pořádně vařit svíčkovou,“ řekla mi s úsměvem, který byl spíš výsměch. „Já ti to ukážu.“ A Petr jen přikyvoval.
Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním domě. Každý můj pokus o změnu skončil hádkou. „Proč jsi taková? Vždyť maminka to myslí dobře,“ opakoval Petr pořád dokola.
Jednoho večera jsem seděla v dětském pokoji a dívala se na spícího Honzíka a Aničku. Slzy mi tekly po tvářích. „Bože, proč mě necháváš takhle trpět?“ šeptala jsem do ticha. Nikdy jsem nebyla zvlášť věřící, ale v tu chvíli jsem cítila, že už nemám sílu bojovat sama.
Začala jsem se modlit. Nejdřív jen tiše v duchu, pak nahlas. Prosila jsem Boha o sílu, o trpělivost, o pochopení. Každý večer jsem si našla chvilku pro sebe a snažila se najít klid v modlitbě.
Jednou jsem šla s dětmi do kostela na mši. Seděla jsem v lavici a poslouchala slova faráře Pavla: „Někdy musíme najít odvahu postavit se za to, co je správné, i když nás to bolí.“ Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom.
Rozhodla jsem se, že už nechci být obětí. Začala jsem s Petrem otevřeně mluvit o tom, co cítím. „Petře, mám tě ráda, ale nemůžu žít život podle tvojí maminky. Potřebuju vědět, že jsme pro tebe důležití i my.“
Nejdřív byl naštvaný. „Přeháníš! Maminka je stará a potřebuje nás.“
„A co my? Co tvoje vlastní děti?“ zeptala jsem se tiše.
Týdny plynuly a situace se nelepšila. Paní Věra mi volala každý den, kontrolovala mě, kritizovala moje rozhodnutí ohledně dětí i domácnosti. Petr byl pořád na její straně.
Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná. „Maminko, proč babička říká, že jsi špatná maminka?“ To byla poslední kapka.
Večer jsem si sedla k Petrovi a řekla mu: „Takhle už to dál nejde. Buď budeme rodina my tady doma, nebo… nebo budu muset odejít.“
Dlouho mlčel. Pak odešel z pokoje a já zůstala sama s pocitem viny i úlevy zároveň.
Další dny byly těžké. Petr byl odtažitý, paní Věra mi posílala výhružné SMSky – že prý rozbíjím rodinu, že jsem sobecká. Jenže já už měla jasno. Každý večer jsem se modlila za sílu vydržet.
Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.
„Aleno… promiň,“ řekl nakonec tiše. „Máš pravdu. Zapomněl jsem, že moje rodina jste vy tady doma.“
Poprvé po letech mě objal tak pevně, až jsem se rozplakala.
Začali jsme spolu chodit na manželské poradenství u pana faráře Pavla. Nebylo to jednoduché – paní Věra nám házela klacky pod nohy dál, ale Petr už stál při mně.
Dnes vím, že bez víry bych to nezvládla. Modlitba mi dala sílu říct dost a postavit se za sebe i děti.
Někdy si říkám: Kolik žen v Česku žije ve stínu svých tchyní? Kolik z nás má odvahu říct dost? Možná právě teď některá z vás potřebuje slyšet: Nejste v tom samy.