Celý život jsem si myslela, že nemám talent. Až jednou jsem vzala do ruky štětec a všechno se změnilo.

„Mami, proč jsi nikdy nic nenamalovala?“ zeptala se mě jednou večer dcera Klárka, když jsme spolu seděly u kuchyňského stolu. Její otázka mě zaskočila. Vždyť já… já přece neumím kreslit. Nikdy jsem neuměla. Celý život jsem si to opakovala jako mantru. Vzpomněla jsem si na základní školu v našem malém městě u Hradce Králové, kde jsem se vždycky bála vytáhnout pastelky, protože moje obrázky byly šedé, nesmělé, jako bych se styděla za to, že vůbec existují.

„Já na to nemám talent, zlatíčko,“ odpověděla jsem tiše a rychle změnila téma. Ale ta otázka ve mně zůstala. Jako by mi někdo položil ruku na rameno a zašeptal: „A co když se mýlíš?“

Dospělost mě pohltila. Po maturitě jsem šla na ekonomku, protože to bylo praktické. Malování? To je pro snílky, říkala máma. A tak jsem se stala účetní v místní firmě, vdala se za Petra, narodila se nám Klárka a později i Honzík. Můj život se smrskl na účtenky, plenky, prádlo a rychlé večeře. Když děti usnuly, seděla jsem v kuchyni a koukala do zdi. Občas jsem si říkala: „Tohle je všechno? Takhle má vypadat dospělý život?“

Jednoho dne přišel Petr domů později než obvykle. Byl podrážděný, skoro na mě ani nepromluvil. Večer jsme se pohádali kvůli hlouposti – kvůli tomu, že jsem zapomněla koupit jeho oblíbené pivo. „Ty nikdy nemyslíš na ostatní!“ vyčetl mi. „Jenže já už ani nevím, kdo vlastně jsem,“ vyhrkla jsem nečekaně a rozbrečela se.

Druhý den ráno jsem šla s Klárkou do papírnictví koupit nové pastelky do školy. U regálu s výtvarnými potřebami jsem najednou stála jako přikovaná. Ruce mi samy sáhly po sadě akvarelových barev a štětci. Koupila jsem je. Sama pro sebe.

Večer, když děti spaly a Petr byl u televize, jsem rozložila na kuchyňský stůl starý blok a začala malovat. Ruka se mi třásla, srdce bušilo až v krku. První tahy byly nejisté, barvy se rozpíjely do sebe, ale něco ve mně se probudilo. Bylo to jako nadechnout se po dlouhém potápění.

Další večery jsem malovala znovu a znovu. Nejprve potají, pak už i před dětmi. Klárka mě pozorovala s úžasem: „Mami, to je krásné!“ A já poprvé v životě cítila hrdost na něco, co jsem sama vytvořila.

Petr to dlouho ignoroval. „Zase ty tvoje obrázky?“ utrousil jednou posměšně, když přišel domů a našel mě u stolu s barvami místo s večeří. „To tě přejde.“ Ale nepřešlo.

Začala jsem chodit na kurz malby do místního kulturního domu. Byla jsem tam nejstarší – ostatní byly mladé holky nebo důchodkyně – ale poprvé mi to bylo jedno. Vedla ho paní Novotná, energická žena s hlasitým smíchem a laskavýma očima. „Talent není všechno,“ řekla mi hned první den. „Důležitější je odvaha začít.“

Malování mi pomáhalo přežít těžké dny v práci i doma. Petr byl čím dál odtažitější, často chodil domů pozdě a já měla podezření, že má někoho jiného. Ale už jsem neměla sílu to řešit. Malování bylo moje útočiště.

Jednou večer přišla Klárka s tím, že ve škole pořádají výstavu dětských prací a rodiče mohou přinést i něco svého. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem jeden svůj obraz donesla – krajinu s rozkvetlou loukou pod Orlickými horami.

Na výstavě se u mého obrazu zastavilo několik lidí. Slyšela jsem jejich tiché obdivné poznámky: „Tohle je od nějakého rodiče? To je nádhera!“ Poprvé v životě jsem měla pocit, že někam patřím.

Petr tam nebyl. Prý měl práci. Ale Klárka byla pyšná: „To je moje maminka!“ řekla hrdě spolužačkám.

Po výstavě mě oslovila paní učitelka: „Nechtěla byste vést kroužek malování pro děti? Máte cit i trpělivost.“ Doma jsem o tom dlouho přemýšlela. Petr byl proti: „Na co ti to bude? Stejně tě to neuživí.“ Ale já už věděla svoje.

Začala jsem vést kroužek každé úterý odpoledne. Děti byly nadšené a já taky – poprvé v životě jsem měla pocit, že dělám něco smysluplného.

Petr nakonec odešel k jiné ženě. Bylo to těžké období – strach z budoucnosti, samota, starosti o peníze… Ale malování mě drželo nad vodou. Postupně jsem začala prodávat své obrazy na místních trzích a dokonce si mě všimla jedna galerie v Hradci Králové.

Dnes už vím, že talent není jen dar shůry – je to odvaha překonat vlastní strachy a začít něco nového i tehdy, když si celý život myslíte opak.

Někdy večer sedím u stolu s barvami a přemýšlím: Kolik z nás žije v přesvědčení, že na nic nemáme? Kolik snů jsme pohřbili jen proto, že nám někdo řekl „to není pro tebe“? Co kdybychom to aspoň jednou zkusili?