Když se máma nastěhovala k nám: Příběh jedné domácnosti a dvou generací

„Julie, proč jsi zase zapomněla koupit ten tvaroh? Vždyť víš, že bez něj nemůžu upéct koláč!“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Bylo pondělí ráno, venku mrholilo a já už tak byla ve skluzu do práce. Maminka stála u linky, v ruce mouku, na tváři výraz, který jsem znala z dětství – směs zklamání a výčitek.

„Mami, promiň, měla jsem toho včera moc. Zastavím se pro něj cestou domů, ano?“ odpověděla jsem unaveně a snažila se najít klíče v kabelce. V tu chvíli kolem mě proběhla dcera Klára s batohem na zádech: „Babi, já mám dneska tělocvik, kde jsou moje tepláky?“

Maminka si povzdechla: „V sušičce, ale měla bys je složit sama, Klárko. Dřív jsme si všechno dělali sami.“

Zavřela jsem oči a na vteřinu si představila ticho. Jenže to už zvonil telefon – manžel Petr: „Julie, nezapomeň, že dneska přijde elektrikář. Můžeš být doma?“

„Ne, Petře, mám poradu. Zeptej se mamky.“

„Já? Já tomu nerozumím,“ ozvala se maminka dotčeně. „To je práce pro chlapa.“

A takhle to začalo. Před měsícem jsme maminku přestěhovali z jejího bytu v Ostravě k nám do Brna. Byla sama od té doby, co táta před dvěma lety zemřel. Každý telefonát končil slzami – „Julie, já už tu nechci být sama.“ Nakonec jsem svolila. Přesvědčila jsem Petra i Kláru, že to zvládneme. Že rodina je přece od toho, aby držela při sobě.

První týden byl plný naděje. Maminka vařila svíčkovou podle rodinného receptu, vyprávěla Kláře pohádky o svém dětství v Beskydech a já měla pocit, že jsme konečně zase spolu. Jenže pak začaly drobné neshody. Maminka měla potřebu komentovat všechno – jak vychovávám Kláru („Za nás by si tohle nedovolila!“), jak Petr opravuje kapající kohoutek („Tvůj táta by to zvládl líp.“), dokonce i to, jak věším prádlo („To se ti nikdy nevysuší!“).

Jednoho večera jsem seděla v obýváku a slyšela maminku telefonovat s tetou Lídou: „Julie je pořád v práci. Klára je drzá. Petr mě ani nepozdraví…“ Cítila jsem vztek i bezmoc. Snažila jsem se být dobrou dcerou i matkou, ale připadala jsem si jako mezi dvěma mlýnskými kameny.

Jednoho dne přišla Klára domů uplakaná: „Babi mi řekla, že jsem nevděčná a že bych měla víc pomáhat.“ V tu chvíli mi ruply nervy. „Mami! Nemůžeš jí tohle říkat! Každý máme svoje starosti!“

Maminka se rozplakala: „Já už tu asi překážím. Možná bych měla jít zpátky do Ostravy.“

Sedly jsme si spolu ke stolu. „Mami, já tě mám ráda. Ale musíme si nastavit pravidla. Každý máme svůj život a potřebujeme prostor.“

Maminka mlčela dlouho. Pak tiše řekla: „Já jen nechci být sama. Ale bojím se, že vás všechny ztrácím.“

Od té doby jsme začaly hledat kompromisy. Maminka má svůj koutek v zimní zahradě, kde pěstuje bylinky a čte detektivky od paní Procházkové. Klára jí pomáhá s pečením, ale když potřebuje klid na úkoly, babička ji nechá být. Petr s maminkou občas zajdou na procházku do Lužánek – prý aby si postěžovali na mě.

Není to jednoduché. Jsou dny, kdy mám chuť utéct z domu a vrátit se až večer. Jsou chvíle, kdy mě maminka obejme a já cítím vděčnost za to, že ji ještě mám. Ale pořád ve mně hlodá otázka: Jak najít rovnováhu mezi péčí o rodiče a vlastním životem? Kde končí povinnost a začíná právo na vlastní štěstí?

Možná nejsem jediná, kdo to řeší. Jak jste to zvládli vy? Dá se vůbec pod jednou střechou žít bez výčitek a pocitu viny?