Proč bych se měla starat, jak vypadám? – Můj příběh o kráse, věku a tlaku okolí

„Paní, nechcete vyzkoušet naši omlazující masku? Máte už nějaké vrásky kolem očí…“ ozvalo se za mnou, když jsem si v koupelně na hlavním nádraží v Praze umývala ruce. Otočila jsem se a spatřila mladou ženu v bílé košili s logem kosmetické firmy. Její pohled sklouzl po mé tváři a já cítila, jak mi hoří tváře studem i vztekem.

„Ne, děkuji,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Ale ona se nedala: „Víte, dneska už je normální pečovat o sebe i po čtyřicítce. Máme speciální akci, můžete vypadat mladší už za pár minut.“

Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi vířily myšlenky – proč bych měla chtít vypadat mladší? Proč je šedivý vlas nebo vráska něco, co musím skrývat? Vždyť jsem právě přijela z pracovního jednání, kde jsem obhájila projekt za miliony korun. Proč mě teď někdo hodnotí jen podle toho, jak vypadám?

Vyšla jsem z koupelny a zamířila do haly, kde mě čekala dcera Klára. „Mami, jsi v pořádku?“ zeptala se, když viděla můj výraz. „Jen… někdo mi právě řekl, že bych měla začít řešit vrásky,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Klára protočila oči: „To je dneska normální. Ve škole nám pořád říkají, že musíme být krásné. Holky si už v patnácti kupují krémy proti stárnutí.“

Zastavila jsem se. Moje patnáctiletá dcera už řeší stárnutí? Co jsme to za společnost? V hlavě mi začal klíčit vztek i smutek zároveň. Vzpomněla jsem si na svou maminku – paní Marie, která celý život pracovala jako zdravotní sestra a nikdy neřešila, jestli má vrásky nebo ne. Byla pro mě krásná tím, jaká byla – silná, laskavá, moudrá.

Doma na mě čekal manžel Petr. „Tak co, jaký byl den?“ ptal se a já mu vyprávěla o incidentu na nádraží. „To je hrozný,“ řekl a objal mě. „Ale víš co? Já tě miluju takovou, jaká jsi. A jestli někdo řeší tvoje vrásky, tak je to jeho problém.“

Seděli jsme pak s Klárou u stolu a ona mi ukazovala fotky ze školy. „Podívej, tady je Aneta – ta má už druhou plastiku nosu. A tady Lucka – ta si nechala zvětšit rty.“ Byla jsem v šoku. „Vždyť jsou to děti!“ vyhrkla jsem.

Klára pokrčila rameny: „Mami, dneska je to normální. Kdo nevypadá dobře na Instagramu, jako by nebyl.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak moc jsme všichni pod tlakem být dokonalí – nejen ženy mého věku, ale už i naše děti. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem sama před zrcadlem hledala chyby: šedivý vlas, povolenou kůži na krku, kruhy pod očima po probdělé noci.

Ráno jsem seděla u kávy a rozhodla se napsat svůj příběh na Facebook. „Proč bych se měla starat, jak vypadám?“ začala jsem svůj status. Popsala jsem zážitek z nádraží i rozhovor s dcerou. Napsala jsem o tom, jak nás společnost nutí skrývat známky života na našich tvářích – jako by stáří bylo něco špatného.

Reakce byly okamžité a bouřlivé. Některé ženy mi psaly: „Děkuju! Přesně tohle cítím každý den.“ Jiné mě kritizovaly: „Když se o sebe nestaráš, nemůžeš se divit.“ Objevily se i komentáře od mužů: „Tohle řešíte jen vy ženský.“

Ale nejvíc mě zasáhla zpráva od mé sestry Jitky: „Pamatuješ si na babičku? Nikdy neřešila vrásky a byla nejkrásnější žena široko daleko.“ Rozplakala jsem se.

Začali jsme doma víc mluvit o tom, co znamená být krásná. Klára mi jednou řekla: „Mami, já chci být jako ty – silná a sebevědomá.“ To byl pro mě největší kompliment.

Ale tlak okolí nezmizel. V práci kolegyně řešily nové procedury a diety. Na rodinné oslavě teta Jana poznamenala: „Ty jsi nějak zestárla.“ Zasmála jsem se: „Ano, stárnu – a jsem na to hrdá.“

Někdy je těžké odolat pokušení koupit si drahý krém nebo jít na zákrok. Ale pak si vzpomenu na to, co je opravdu důležité – smích mé dcery, podpora manžela, vzpomínky na maminku.

Možná nikdy nebudu mít pleť jako z reklamy. Ale mám život plný lásky a zkušeností.

A tak se ptám: Proč bychom měly skrývat svůj věk? Proč je stáří stále tabu? Co kdybychom místo toho oslavovaly každý rok navíc jako důkaz toho, co jsme zvládly?

Co si o tom myslíte vy? Je pro vás důležitější vzhled nebo to, co jste prožili?